Oslava 5. výročí Divadla československé armády, 1955
V červnu 1950 se rozkazem ministra národní obrany vinohradská scéna stala Divadlem československé armády. Okamžitě se to pochopitelně projevilo v repertoáru a celkovém směřování divadla (hlavním cílem měla být výchova k idejím socialismu a k obraně vlasti) i v jeho organizaci (běžný chod divadla podléhal dennímu rozkazu jako v armádě).
Za výborné plnění vytčených ideových a výchovných cílů získalo divadlo od příslušných orgánů řadu ocenění – např. vyznamenání Za vynikající práci, laureáty a nositeli uměleckých a státních cen se stali i někteří herci a spolutvůrci inscenací.
Od sezony 1955/56 divadlo na základě podnětu uměleckého šéfa Jana Škody změnilo název na Ústřední divadlo československé armády (ÚDČA).
Vinohradská armádní scéna nabízela divákům především angažované hry, některé se věnovaly přímo tématům z vojenského života (autoři byli k psaní nových her s touto tematikou vybízeni). Tím však činnost armádního divadla zdaleka nekončila – jak konstatoval tehdejší dramaturg Josef Balvín: „Pražské obecenstvo tvoří jen menší část těch, na které ÚDČA svými představeními a ostatní tvorbou působí. Další, větší složku jeho publika představují statisíce mladých lidí ve vojenských uniformách, za nimiž ÚDČA zajíždí do posádek i do letních výcvikových prostorů, aby je posílilo v jejich zodpovědné práci…“
Jednou z méně známých kapitol vinohradské historie byla několikaletá činnost samostatného zájezdového divadelního souboru. Existoval nezávisle na „pražském“ vinohradském souboru, měl asi dvacet členů a tito herci až na výjimky na vinohradské scéně neúčinkovali, působili výhradně „v terénu“. Jeden z nich, Arnošt Borovec (který v tomto souboru prožil svou základní vojenskou službu), na toto období vzpomínal: „Měli jsme celkem jednoduchý pracovní rytmus: zkoušeli jsme na různých místech v Praze, v Hostivaři, v bývalém Divadle Oldřicha Nového, v Umělecké besedě nebo v Žižkovském divadle. Premiéry byly na těchže scénách nebo v nějaké posádce. Po premiéře se vyjelo po vlastech českých, moravských a slovenských. Hráli jsme v divadlech, v amfiteátrech, na nákladních vagonech, na letištích a v mnoha dalších prostředích…“ Podle Borovcova vyprávění soubor často hrál ve skutečně „bojových“ podmínkách, herci zažívali dramatické přesuny na odlehlé vojenské posádky a různé bizarní situace na místech, kam jinak civilisté neměli přístup.
První premiérou zájezdového souboru byla hra Viktora Gusjeva Sláva v překladu Pavla Kohouta, s níž herci objeli vojenské posádky v celé republice. Podle Borovcovy vzpomínky např. přijeli hrát k útvaru ženijního vojska, kde ovšem chybělo to nejdůležitější – jeviště. Velitel útvaru si však poradil: přikázal z cvičných důvodů rozebrat dřevěný most a ze získaného materiálu jeviště postavit. Soubor na něm úspěšně odehrál představení, poté velitel opět vydal rozkaz, jeviště bylo rozebráno a vojáci v rámci dalšího cvičení most znovu sestavili.
Život členů zájezdového souboru nebyl zrovna pohodlný – zájezdy se konaly po celý rok, i na Štědrý den zajížděli herci v malých skupinkách k odloučeným posádkám a protileteckým hláskám s vánočním programem. Samostatný zájezdový soubor pro práci v armádě mělo ÚDČA do roku 1958. Ani potom však zájezdová činnost neustala – do vojenských posádek jezdili členové hlavního vinohradského souboru. Jeden z nich bilancoval sezonu 1958/59 z hlediska zájezdů takto: „583krát vyjeli naši členové k vojákům. Někdy to bylo úderkové vystoupení, kterému přihlíželo třeba jen 20–30 vojáků, jindy zhlédly tisíce diváků naše vystoupení v některém z mohutných vojenských amfiteátrů. Nejméně jednou denně se vydávala na cestu některá skupina… Některé zájezdové skupiny byly jednočlenné – se samostatným pořadem vyjížděla celou sezonu recitátorka Ludmila Pelikánová a v některých obdobích také Bohuš Rendl…“
Podle autora této bilance vidělo zájezdové programy v sezoně 58/59 více než 70 000 diváků, tento počet je podle něj ovšem do budoucna třeba zvýšit a je také třeba řešit závažné úkoly, které na vinohradské herce čekají v oblasti divadelní estrády… Ostře sledovaný výchovný a propagandistický program divadla se však postupně začal dostávat do rozporu s očekáváním širšího (nevojenského) publika i s uměleckými potřebami hereckého souboru a od 2. poloviny 50. let i s určitým myšlenkovým pohybem v české společnosti, zejména v kultuře. Dramaturg Josef Balvín vzpomíná: „Záměrně jsme se pokoušeli nově formulovat a definovat program divadla, revidovat jeho umělecky a společensky neproduktivní východiska (už pouhé slovo ‚revidovat‘ nám přineslo udání a obvinění z revizionismu). Usilovali jsme o společensky aktivní divadlo, které by zkoumalo a zobrazovalo souvislost dějinných pohybů a konkrétních lidských osudů a přispívalo k proměně společnosti a lidského myšlení ke skutečné lidskosti…“
K tomu divadelníkům pomáhali i někteří domácí autoři. Usilovali o „nové pojetí socialistického života“, jak se v dobové terminologii označoval kritický postoj, projevující se v dramatické literatuře od 2. poloviny 50. let. Velkou pozornost vzbudilo v roce 1956 kritické drama Pavla Kohouta z vojenského života Zářijové noci. Sám autor v jedné ze vzpomínek uvádí, že se tato hra stala pražskou senzací, uzavřené představení pro velitele a politické pracovníky bylo přerušováno potleskem na otevřené scéně – a vzápětí v diskusi ostře odsouzeno. Hra se stala diváckým hitem a později podle ní vznikl i film. Na repertoáru vinohradské scény se v té době už začaly objevovat tituly, které ji měly posunout blíž k evropskému pojetí společensky aktivního divadla…