„To byla tenkrát představení…“ pomalu se probírala seznamem svých vinohradských rolí. Připomněla si královny v shakespearovských inscenacích Hamleta a Richarda III., stranou nezůstal ani Osbornův Komik nebo dramatizace Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Na prvním místě ale jednou provždy bude Marie Stuartovna z Boltovy hry Ať žije královna. „Role, která přišla v pravý čas. Na jevišti mi bylo krásně. Dodnes potkávám diváky, kteří vděčně vzpomínají,“ doplňuje Jana Štěpánková, herečka, která už rok opět vstupuje do Vinohradského divadla zadním, hereckým vchodem.
Do důchodu jste odešla před dvanácti lety. Co vás napadlo, když před rokem zazvonil telefon s nabídkou na roli ve hře To byla moje písnička!?
Přiznám se, že Vinohrady pro mě v tu chvíli byly uzavřená kapitola. Trvalo to ovšem velmi dlouho… Pár měsíců před tím, než mi tady v divadle po téměř třiceti letech neprodloužili smlouvu, zemřel můj muž, režisér Jaroslav Dudek, a tak to všechno bylo dvojnásob těžší. Vůbec jsem nevěděla, jak to zvládnu. Hodně mi pomohla rodina a později také další nabídky z jiných divadel. Na premiéry jsem na Vinohrady chodila i dál, ale přesto jsem váhala, a než jsem pozvání na jeviště přijala, vzala jsem si raději čas na rozmyšlenou.
Platí, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky?
Možná. Umění vrátit se na jeviště v určitém věku, notabene na vinohradské jeviště, je stejně důležité jako umění z divadla odejít. Naštěstí se to s Písničkou na Vinohradech povedlo a naše „ženská eldéenka“, jak o nás s humorem mluví někteří kolegové, to je radost a děkuji, že nám i spokojeným divákům dramaturgie připravila takový dárek. Rolí pro herečky našeho věku je opravdu po čertech málo. A paradoxně je většinou píšou chlapi.
Jak vás Vinohradské divadlo po letech přijalo?
Herci a herečky, to je už dnes úplně jiný ansámbl, ale všichni vzadu v zákulisí, technický personál, jak se říká… Až mi to vehnalo slzy do očí, jak jsme si zůstali blízko. Musím věřit lidem, kteří stojí ve stínu za mnou, bez nich by v divadle nebylo nic. Atmosféru genia loci Vinohradského divadla podporují dílem právě mezilidské vztahy nejen v souboru, ale také s naší sekretářkou, garderobiérkami, jevištními mistry, inspicienty a mnoha dalšími. A když tohle nefunguje, můžete se snažit sebevíc, nebude to k ničemu.
Neopakovatelnou atmosféru Vinohradského divadla podporují právě mezilidské vztahy.
Pokud ovšem nemáte geniální talent a schopnost improvizace jako váš tatínek, Zdeněk Štěpánek. Premiéra jeho vinohradského Cyrana v roce 1925 byla prý nezapomenutelná…
Táta vzpomínal, že po Národním a Vojanovi byla tehdy divadelní Praha hodně zvědavá na vinohradského Cyrana, ale na druhou stranu dostával anonymy a nepřející dopisy, jak si to vlastně představuje, ta drzost, tak mladý herec, a Cyrano. Nakonec, nebylo mu tehdy ani třicet let. A večer těsně před premiérou dostal od uvaděčky další nepodepsaný pamflet, že bude vypískán, jak se jen objeví na jevišti. Představte si, co je to pro herce, a navíc v den premiéry! A táta nechtěl svého Cyrana prohrát. Jenže to ještě nebylo všechno. Když měl na jevišti vystoupit se slavným monologem „Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on! Plášť zvolna spouštím, jenž mne halí,“ najednou zjistil, že mu někdo přišpendlil plášť. Neztratil ale duchapřítomnost a zaveršoval si o divadelní zášti. „Tož nevadí, budu se bíti v plášti.“ Chápete?! Nervy, premiéra, a on dokáže tohle! Tenkrát to byl úspěch dlouho nevídaný. Dvaadevadesát opon, náměstí plné lidí a tátu nesli na ramenou až do Národního domu.
Je pro vás důležité, že jste hrála a hrajete na jevišti, kde se divákům klaněli také vaši rodiče?
Vždycky mě to napadne. A čím jsem starší, tak je ten sentiment silnější nebo důvěrnější. Nevím. Za léta se tu hodně změnilo, tahle šatna je úplně jiná, jeviště už taky nemá ta původní prkna, samozřejmě, ale občas si uvědomím, že třeba za tuhle kliku možná bral můj táta nebo že tady v portále čekala na výstup maminka. To se těžko popisuje. A pokud jde o mě a mého muže, tak je ten pocit ještě intenzivnější. Jaroslav nechal na Vinohradech srdce i duši.
V čem byla výhoda nebo nevýhoda manželství s divadelním režisérem?
Jestli si myslíte, že jsem věděla obsazení dřív než ostatní, tak se mýlíte. Domů jsme si společnou práci nebrali. Kolegové mi nevěřili, že jsem byla často až ta poslední. Ani o tom, s kterou postavou si myslí na mě, se mi nesvěřil. Jaroslav byl velmi uzavřený. Žil v neuvěřitelném tempu. Ráno brzo vstával a měl nabitý celý den. Dopoledne zkoušel v divadle, potom na něj čekalo auto a odjížděl točit do televize na Kavčí hory a večer měl v divadle dozor u vlastních představení. Nikdy se mu to na jevišti při reprízách nerozpadlo, každý věděl, Dudek si to hlídá. Jenže on si nehlídal jen herce, zajímaly ho přirozeně i reakce diváků. Na samém konci dne ještě připomínky hercům a doma se potom připravoval na druhý den. Nechápu, jak to vydržel tak dlouho a v takovém tempu.
Jaroslav Dudek říkal, že Vinohrady jsou divadlem na lidské rozměry. Co tím přesně myslel?
To byl jeho komentář vzhledem k Národnímu divadlu. Slavná historie, první scéna, ale protože v Národním pracují tři soubory, balet, činohra, opera, tak se tam všichni snad ani navzájem neznají. To se tady ve Vinohradském divadle stát nemůže. O Vinohradech Jaroslav přemýšlel ve shodě s Chestertonem: „Lidé nemilovali Řím, protože byl veliký. Byl veliký, protože ho lidé milovali.“ V rozhovoru pro knížku Vinohradské listování napsal, že na Vinohradech to platí stejně. „Divák a jeho divadlo jsou spojité nádoby a recept je průzračně jednoduchý: Chce to dělat takové divadlo, aby ho lidé mohli milovat. (…) Divadelní monolog je dialog s divákem a dialog dvou herců má třetího partnera v hledišti. Myslím, že diváci chodí na Vinohrady rádi proto, že cítí, že se tu s nimi počítá.“ Právě takové divadlo bych přála divákům a tak citlivé diváky bych přála Vinohradskému divadlu.
V srpnovém čísle rozhovor s herečkou Kateřinou Brožovou