Pozval mě k sobě do zákulisí chvíli po představení, sotva se stačil převléknout. „Nedáte si taky pivo?“ Svatopluk Skopal odběhl do hereckého klubu, a než se s plným půllitrem vrátil, prohlížel jsem si zatím jeho „zlomvazky“, přání a dárky k premiérám, a fotografie schované za zrcadlem v divadelní šatně. Osobní milníky neuvěřitelných osmatřiceti „vinohradských“ let.
Ten vzácný snímek, kde jste společně s Jaromírem Hanzlíkem ve společnosti básníka Jana Skácela, patří k inscenaci Sofoklova Oidipa?
Uvedli jsme ho ve Skácelově překladu a úpravě na konci osmdesátých let. Tehdy už mohlo být básníkovo jméno i na plakátech nebo v divadelním programu. Jan Skácel přijel za námi do divadla, a když jsme se mu ve zkušebně všichni představovali, podal mi ruku a řekl: „Ale my se přece známe!“ Nevěřil jsem, že ani po letech nezapomněl na moje brněnská studia na JAMU, kdy za nás – chudé studenty – básníci Skácel s Mikuláškem platili ve vinárně útratu. Dodnes rád vzpomínám, jak nás Oidipus v Praze spojil a zůstali jsme spolu „na červeném víně“ do pěti do rána.
K vašim studiím v Brně na JAMU patřil i seminář „herecká improvizace“, který prý tehdy vedl Miroslav Horníček?
Měli jsme kliku, že jsme na začátku sedmdesátých let potkali v Brně některé velké osobnosti, protože z Prahy je tenkrát vyštípali. Evald Schorm režíroval ve Státním divadle i na JAMU, a mohl jsem tedy absolvovat v jeho výborné režii inscenace hry Viktora Rozova Jeřábi táhnou. Miroslava Horníčka zase přemluvili, aby nám „přednášel“ v oboru, kde neměl konkurenci. Původně tam byl pro něj napsaný jeden ročník, ale samozřejmě když se rozkřiklo, že Horníček bude mít u nás hereckou improvizaci, přišla celá škola. Hodiny s ním, to byly vlastně další Hovory H. A ještě jsme od mistra dostali zápočet!
V Divadle na Vinohradech jste si zahrál krásné role, ale dřív, než přišly ty velké a hlavní postavy, hrál jste především důležité, vedlejší role…
Však jsem taky k padesátinám dostal od kolegů sošku Oscara, kde je věnování „za role kamarádů hlavních hrdinů“. Vedlejších postav bylo na Vinohradech skutečně nepočítaně a například Jaromíru Hanzlíkovi jsem byl parťákem dost často. Ale taky jsem se díky takovým rolím hodně naučil! Divák sice sleduje hlavního hrdinu, ale na vás je, abyste jeho monolog podpořil vlastním soustředěním. Stačí jedno špatné gesto nebo nevhodná, rušivá reakce, a Hamlet nebo Romeo ve vteřině ztratí pozornost publika. Naštěstí tohle „kamarádství na jevišti“ trvalo v sedmdesátých letech jen chvíli, pak už si opravdu nemůžu stěžovat. Když si vzpomenu jenom namátkou: Othello, Starbuck v Obchodníkovi s deštěm, Oidipus, Mánek z Gazdiny roby nebo večery, které jsme si užívali s kolegy v Rigbyho Pahorku, výborné představení a jedinečné role pro pánskou část souboru.
Patří k nim i Peter z vaší poslední premiéry Beresfordovy hry Poslední z Haussmanů?
To je přece figura! A vůbec celá hra… Měli bychom panu Stephenu Beresfordovi poděkovat. Není divu, když herec píše pro divadlo, myslí na herce. Šest rolí, šest osudů a všichni mají co hrát. Navíc Peter, jak se říká, nešustí papírem. Naopak. Je to role ze života a je výborně napsaná. Moc se mi ten příběh líbil, hned po prvním přečtení, a přitom bych si opravdu netroufl říct, že umím číst divadelní hry. Kolikrát jsem se pěkně zmýlil… Třeba u Lermontovovy Maškarády jsem vůbec nevěděl, co s tím, v polovině jsem text odložil a zatím si režisér Vladimír Strnisko pro mě jako pro Kazarina připravil krásné nápady a zahrál jsem si ho s obrovskou chutí.
Peter ze hry „Poslední z Haussmanů“
je role ze života a výborně napsaná
A jak jste při čtení rozuměl Tomu Stoppardovi a jeho Dvojitému agentovi?
Se Stoppardovým textem jsem skončil ještě dřív, hned na čtvrté stránce, a počkal jsem si, s čím přijde pan režisér. Vysvětlil nám, že fyzika a špionáž je vlastně jen pozadí, že je to – a měl pravdu – především velký příběh o lásce. Ale zkuste si narvat všechny ty odborné věty do našich nešpionážních a nefyzikálních hlav, to byl teprve oříšek! A ještě to večer předat publiku, aby diváci tuhle netradiční hru přijali, aby spolkli autorovu detektivní návnadu… Zní to možná jako klišé, ale vzal jsem tu roli jako výzvu, co ta moje stará hlava ještě dokáže a čeho je schopna.
Stará hlava… Jak to myslíte?
Věřil byste, že jsem už měsíc penzista?!
Vážně? A přináší ten věk s sebou nějaké výhody? Mimochodem, nikdo by vám ho asi nehádal…
Děkuju, dobře se to poslouchá. Ale já už teď vážně netoužím jako dřív běžet každý den před zkouškou v divadle do dabingu a odpoledne hned do rozhlasu nebo do televize. Snažím se pracovní kolotoč trochu zpomalit, protože jestli je na tomhle životním období něco příjemného, tak větší míra svobody. Jsem asi poslední herec, který nemá mobil, stačí mi doma telefonní záznamník. Nakonec, kdo chce, ten si mě najde. A míň nabídek mi aspoň splní můj sen, abych se konečně „v důchodu“ mohl soustředit na jedinou věc. Buďto zkoušet v divadle nebo točit.
Změnil jste se hodně?
V názorech na život a na divadlo jsem býval radikálnější, ostrý hoch z Moravy. Je pravda, že jsem v mládí byl u fermanu v divadle většinou první a hledal jsem se v obsazení nové inscenace. Dneska už je to jinak, šetřím síly. A víc se taky těším na chatu, na prázdniny. Po celém roce potřebuju vypnout a odpočívat na pasece, kde nikoho nepotkám. Jenže když pak vlezu na jeviště, třeba jako teď při „Haussmanech“, je to živá voda. Nedá mi to, nechci to ošidit, to mě nikdy nebavilo. V divadle jsem do toho na jevišti šel vždycky až do dna a svým rolím jsem dával, co jsem mohl. Protože, jak říká kolega Viktor Preiss, divák švindl pozná.
Poděkoval jsem za rozhovor a teprve po autorizaci doplňuji prosbu z webových stránek Divadla na Vinohradech:
Dobrý den, je-li to možné, vzkažte panu Svatopluku Skopalovi, že je nejlepší herec na světě. Nejlepší.
V dubnovém čísle rozhovor s Petrem Rychlým
