2014 2015

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

KVĚTEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC
DIVADLO NA VINOHRADECH 2014/III LISTOPAD Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 
﷯﷯ „A jaká je vlastně otázka?“ zeptal se a přišlo nám to oběma k smíchu, protože jsme už hodnou chvíli o divadle a vinohradských inscenacích mluvili jen tak. Nebyl to klasický novinářský rozhovor, a přece Luboš Veselý pečlivě hledá slova i tam, kde obvykle vítězí emoce. A co nevysloví, najdete v jeho mlčení a vnímavém pohledu. Až na výjimky váš herecký život zatím patřil menším divadelním scénám a souborům… Proč tedy krátce po padesátce angažmá v Divadle na Vinohradech? Myslíte, že je to věkem? Že se chci konečně usadit, taková malá „velká“ trafika? Ne, i teď jsem váhal, jestli nemám raději zůstat „na volné noze“. Jsem nepolepšitelný. Pořád hledám v divadle nějaký „ideální stav“, i když s přibývajícími léty vidím, že je to asi nesmysl… Angažmá v malém divadle „7 a půl“ mi kdysi vzalo téměř všechno zázemí, přišel jsem o byt, vzali mi auto, měli jsme dluhy, ale jinak byla tahle etapa pro mě velmi důležitá. A nabídka na Vinohrady přišla v pravou chvíli, říkal jsem si, že tu vzniká něco nového, a možná by bylo dobré být u toho. Bylo to lano správně hozené od Tomáše Töpfera a Juraje Deáka, ale zároveň i pocta, že o mě někdo stojí. I po všech osobních kotrmelcích. Hortensio v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, a především Rektor Kroll v Ibsenově Rebece, to byl výrazný vstup na vinohradskou scénu… Ve „Zkrocence“ si mě Juraj Deák původně vybral pro jinou, malou roli, ale nakonec onemocnění kolegy rozhodlo, a přišel mi Hortensio. Rebeka byla dalším pokračováním naší spolupráce. Znovu jsem se přesvědčil, jak mi vyhovuje, když mě režisér vede. Když od začátku ví, co od herce potřebuje. Nestojím o to, aby to brilantně pojmenoval, ale musím cítit, že nám společně o něco jde. A Juraj Deák mi taky nic neprominul, často jsem slyšel: „… tohle nedělej, zkus to jinak.“ Hledali jsme, a bylo to osvěžující. Podobný zážitek jsem měl i při zkouškách hry Julia Barče-Ivana Dva s režisérkou Natálií Deákovou. ›﷯ Nemrzí vás, když potom o takovou herecky a tematicky silnou inscenaci nemají diváci větší zájem? Už jsem na to celkem zvyklý. V divadle „7 a půl“ za námi principál Matěj Růžička několikrát přišel: „Jestli chcete hrát, prosím, ale je to pro každého z vás jenom za stovku. Máme v hledišti pět lidí.“ A hráli jsme! Zeptejte se Ivany Uhlířové, jak se jí hrálo pro dva diváky! Vyprávěla, že v hledišti seděl jenom jeden pár, a možná právě proto získal ten večer úplně jiné kouzlo. Na malé scéně mi menší počet diváků vůbec nevadí, je to ještě intimnější, na velkém jevišti mě to mrzí vzhledem k dramaturgii a vynaložené práci všech. Ale jsem rád, když se necouvá. Třeba Andorra byla nádherná! Rod Glembayů je podobně velké a myšlenkově bohaté představení. Je dobře, když se tenhle „souboj“ o diváka nevzdává. ﷯﷯Právě Rod Glembayů vám s vaší rolí nabídl i krásnou scénu, dialog s Petrem Kostkou… Znovu jsem si uvědomil, že opravdu platí – čím je člověk geniálnější nebo zručnější ve svém řemesle, tím je i pokornější. Zkušenosti, moudrost, pokora. Petr Kostka je navíc kumpán! Neudělá žádný naschvál. Hraje s vámi a je to kolega, který se vám na jevišti dívá do očí. A to nasazení pro divadlo! Přijde na aranžovací zkoušky, a už má texty „v hlavě“. S ním bych se na jevišti nebál snad ničeho. A takhle si užívám herectví a partnerství například s Oldřichem Vlachem nebo Danielou Kolářovou, ale i s jinými kolegy. Opakovaně zmiňujete divadelní zkoušky, stále je máte za nejdůležitější část vzniku divadelní inscenace? Čím dál tím víc. Reprízy jsou většinou „jenom“ opakováním toho, co jsme v textu během zkoušek našli. I když jsem vděčný za každou zpětnou vazbu, kterou mi režisér v průběhu repríz nabídne. Zkoušení, to je ale požehnaný čas, kdy se dozvím skrze roli nejvíc sám o sobě! Baví mě především konfrontace sebe sama s mojí postavou ve hře. Pokaždé je to vnitřní dialog, v němž si sám pro sebe objevím a pojmenuju věci, které bych o sobě jinak vůbec nevěděl nebo bych si je nechtěl přiznat. Je to víc schizofrenie, nebo psychoterapie? Schizofrenie přece není snaha poznat sám sebe!? Ale pokud myslíte démony, kteří se v tom dialogu probudí… Přesně tak. Nemůžete to od sebe oddělit, ale musíte to zvládnout. Každá role, kterou chcete dobře zahrát, vám klade nepříjemné otázky a něčeho osobního se dotýká. Každá role vás vždycky aspoň trochu změní. I proto je pro mě herectví úžasnou příležitostí být nejintenzivněji sám (se) sebou. A je to vlastně velký paradox, že tohle prožívám, když nejsem sám a stojím tváří v tvář divákům. To byl i důvod, proč jste se k divadlu zatím pokaždé vrátil? Asi ano. Nepatřím k hercům, kteří se musí každý večer ukazovat. Mým partnerem není jen divák, ale divadlo. I proto jsem utíkal pokaždé, když se zbortilo něco v mém životě nebo jsem si nerozuměl s filozofií divadla, kde jsem hrál. A vrátil jsem se, protože jsem nikdy nenašel nic lepšího. Kdybych měl víc peněz, možná bych cestoval… Jenže divadlo je droga. Zkusil jsem to a vím, že bych se uživil i rukama, ale stejně by mě to táhlo zpátky. V prosincovém čísle rozhovor s Carmen Mayerovou Miroslav Krleža: Rod Glembayů