Navzdory genům, jako syn z hereckého manželství a s komediantskou tradicí na obou stranách rodiny, utekl na jeviště překvapivě ze studií klavíru. „Herectví mě zbavilo šesti hodin u piana každý den,“ radoval se tehdy Ondřej Brousek a netušil, že ho muzika – jako nepovinná – začne bavit o to víc. Mimořádný talent, který se v Divadle na Vinohradech ovšem představil dřív jako hudební skladatel než jako herec.
Jaké pro vás bylo první setkání s vinohradským divadlem při uvedení Beaumarchaisovy Figarovy svatby?
Okouzlilo mě velké jeviště, vysoká opona, a když ještě navíc začala před plným hledištěm moje předehra… Byl jsem pyšný, že jsem mohl komponovat právě pro takovou divadelní scénu, jako jsou Vinohrady. Už tehdy v tom ale byl důležitý vklad od Tomáše Töpfera, který tady dlouhou dobu hrál a v divadle mě vlastně vychoval. Naučil mě přijímat nabídky s pokorou, o každé přemýšlet a rozlišovat divadelního genia loci.
V Divadle na Fidlovačce jste se před lety právě vedle Tomášova Cyrana uvedl krásnou velkou rolí Kristiána…
Už předtím jsem ale hrál například v Tylově Fidlovačce ve sboru s celým ročníkem z Pražské konzervatoře. Divadlo ještě nestálo, kolem jenom ruiny. Začínal jsem hezky od začátku, Kristián jako velká šance přišel až později. A taky Čapkův Loupežník… Tomáš Töpfer s Jurajem Deákem herce sledují a vědí, že každá role má svůj čas. Za léta společné práce jsem pochopil, že skutečný soubor a herecký tým nepostavíte hned a na zelené louce (i když na Fidlovačce to tak na samém začátku vlastně bylo), ale musíte si u herců získat důvěru. Nikdo v divadle nesmí mít pocit, že stojí stranou, že se s ním nepočítá nebo že je zbytečný.
Nikdo v divadle nesmí mít pocit,
že stojí stranou nebo že je zbytečný.
A není Frischova Andorra, která vás herecky představila vinohradskému publiku, přesně takovou inscenací, která ukazuje možnosti silného divadelního souboru?
Ano, přesně tak. I proto jsem čekal, že tohle představení osloví možná ještě víc diváků. To jsou ta velká vinohradská plátna, navíc v citlivé režii Martina Čičváka. Ostatně, kdo Andorru neviděl, může se sám třeba hned v březnu přesvědčit. Bohužel ale patří k dnešnímu životu a k dávce stresu, který je každodenně kolem nás, že se lidé chtějí i v divadle spíš bavit. Jako doma u televizoru. Ale to přece neznamená, že by silný příběh o lásce a jinakosti, ale také o naší zbabělosti a přizpůsobivosti za každou cenu neměl mít v divadle své místo. To bychom museli vyškrtat všechny hry, které končí jakoby bez naděje. A mimochodem, můj Andri, to je postava nadějeplná, chová se právě v duchu toho, že: „… naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Autorem té myšlenky je pan Václav Havel.
Pravidelným divákům jistě neuniklo vaše jméno jako autora hudby u několika nových divadelních inscenací. Kdy začíná vaše práce hudebního skladatele… Na první čtené zkoušce?
Na čtené zkoušky zrovna moc nechodím, nejlepší je předem si několikrát přečíst text a v klidu si o všem promluvit s režisérem anebo si hned společně nad scénářem udělat poznámky. Píšu si houslové klíče na vybraná místa a vzhledem k tomu, že mám herecké zkušenosti, tak už snad poznám tempo situace a snažím se muziku načasovat přesně tak, jak je to v textu a jak to vidí režisér. V nahrávacím studiu udělám raději několik variant, protože je vždycky lepší nabídnout víc než míň a je samozřejmě dobré vidět aranžovací zkoušky, abych poznal, jak se všechno proměnilo. V tom je totiž práce každého režiséra jiná. Od jeho původní představy k finále na jevišti.
Škrtá se v notách potom ještě hodně?
Jasně. A jak! Někdy se vám režisér zamiluje do jedné skladby a chtěl by ji v průběhu hry desetkrát za sebou. Tohle jako skladatel samozřejmě nemůžu dopustit, musím si to ohlídat a udělat jinou variaci. Když se panu režisérovi téma líbí, prosím, necháme mu téma, ale pokaždé trošku jinak. Takhle se to má právě s hudebním základem pro novou komedii v Divadle na Vinohradech Soudce v nesnázích. Připravím Tomáši Töpferovi několik různých variant na jedno téma, které si vybere a chtěl by ho jako režisér použít nejčastěji.
Skládáte hudbu, hledáte hudební motivy, ale výsledek může být docela jiný?!
Do toho s tím přece jdete, neskládáte sám pro sebe, ale takzvaně pro něco. Je to kolektivní dílo. Pro sebe si teď třeba píšu symfonickou věc bez ohledu na kohokoliv.
Co to bude?
Nechci o tom zatím mluvit, protože to není hotové, jsem možná někde za půlkou, ale je to něco, co dávám ze sebe, bez vidiny nějakého uvedení, bez vidiny honoráře. Prostě jen tak. Zní to možná až přehnaně, ale cítil jsem povinnost vůči sobě něco takového udělat. A do toho mi nikdo nemůže vstoupit. Budu potom samozřejmě celé to dílko konzultovat s někým zkušeným a starším a budu poslouchat kritické připomínky a učit se z nich, ale už jednou provždy to bude můj pocit a moje kompozice. Zatímco když vzniká hudba k filmu nebo v divadle, pokaždé už dopředu víte, že se použije třeba jen třetina. Sloužíte celku a představě režiséra a to je asi nejdůležitější zadání pro vaši práci.
Jak jste si „porozuměl“ s vaší další postavou na vinohradském jevišti, homosexuálem Nickem ze hry Poslední z Haussmanů, který pocity takzvané „generace květinových dětí“ hodnotí mimo jiné slovy: „Ze začátku chtějí všichni spasit svět, ale jak zjistí, jaká je to marnost, v tu ránu chtějí splynout s přírodou…“?
Moc mi pomohlo, že právě v téhle postavě se vidí sám autor. A jestliže tu hru takhle napsal, asi to tak prožil a určitě to není jen plácání do větru. Homosexuál samozřejmě často svádí ke karikatuře a zesměšňování, ale tohle je především docela obyčejný kluk, který v životě prošvihl spoustu věcí. A je otázka, jestli jen vlastní vinou, nebo i vinou své rodiny a okolí.
Ideály květinových dětí tehdy a dnes jsou možná velké téma pro Anglii nebo Ameriku, ale ta základní myšlenka Beresfordovy hry, stejně jako například Čechovův Višňový sad, na který si diváci jistě vzpomenou, nemá přesné určení a je nadčasová.
Bude s vámi na únorové premiéře v publiku i váš dědeček Otakar Brousek starší, dlouholetý člen vinohradského souboru?
Tak že mi bude držet palce, to vím určitě, ale jestli v publiku… Bylo by milé, kdyby se děda, ať už na premiéře nebo jen tak v divadelním klubu, někdy objevil. Myslím si, že ho tady všichni moc rádi uvidí, a těší mě, že se na něj kolegové ptají. Zatím ale pokaždé opakuju: Ještě je unavený a kdyby se cítil jen trošku líp, už by byl dávno zpátky. Samozřejmě že mu divadlo chybí, ale nechce se ukazovat jinak než jako štramák, jak ho všichni celý život znají.
V březnovém čísle rozhovor se Svatoplukem Skopalem
