​

​

​

V divadelním klubu jsme se potkali nad scénářem hry Dvojitý agent. „Začínáme kutat,“ usmála se a ještě plná emocí a dojmů mi vyprávěla o prvních zkouškách a o své postavě, jediné ženské (dvoj)roli v originálním Stoppardově příběhu mužského prostředí tajných služeb. Mluvili jsme především o nové premiéře, o divadle a herectví. Nakonec ani nešlo jinak, když Simona Postlerová je z herecké rodiny. Jablko, které nepadlo daleko od stromu.

V dětství jste vnímala spíš stinné stránky hereckého manželství vašich rodičů, kde se tedy objevila touha hrát divadlo?

V dětství jsem viděla jenom to, že táta s mámou nebyli večer doma a že jsme se přestěhovali za divadlem z rodné Plzně až do Ostravy, ale později na gymnáziu mě hodně oslovily literární texty, básně a hry. Nechtěla jsem být herečkou, spíš mě lákala ta fascinující možnost svěřit divadelním postavám něco ze sebe a ze svých pocitů. Byl to neuvěřitelný paradox pro takovou stydlivku, jako jsem byla já. Ještě do vlaku cestou na přijímačky na DAMU mi táta radil, abych se nebála, otevřela se a monologem Shawovy Svaté Jany vtáhla do hry i přijímací komisi jako porotce u soudu.

Jiřina Jirásková, která vás pro Vinohrady získala, měla sice Divadlo na Vinohradech za „předsíň“ Národního divadla, ale zrovna u vás to bylo přesně naopak.

V Národním divadle jsem hrála ještě na škole. Začínala jsem záskokem Haničky v Jiráskově Lucerně. Můj první výstup: Lásko, bože lásko… Ovšem tehdy se muselo zpívat: Lásko, milá lásko. Krásné role, pěkné vzpomínky. Lev v zimě s Luďkem Munzarem a Janou Hlaváčovou nebo třeba Paní de Tourvel a Nebezpečné vztahy v režii Ladislava Smočka.

Jiřinka Jirásková mi ruku z Vinohrad podala hned dvakrát. Poprvé zavolala z kraje devadesátých let. Vidím to, jako by to bylo včera, s režisérem Jaroslavem Dudkem jsme natáčeli televizní inscenaci Milostivé léto a paní ředitelka, že by mě ráda pozvala na kafe. „Já vás chci k nám do divadla,“ dodala, abych to pochopila. Jenže tehdy jsem ji ještě odmítla.

​„Dobře zahrát skvělou komedii, to je někdy velmi vysoká matematika!“

​Kresba: Viktor PreissA ten druhý telefonát?

To bylo až o dva roky později. A to už jsem na to kafe šla. V sedmém měsíci těhotenství! Paní ředitelku to tehdy sice nezaskočilo, ale raději jsme se domluvili na alternaci pár měsíců po porodu. Malého Damiána si pohladila ještě v bříšku a byla mu kmotrou stejně jako v Národním mojí dceři pan Josef Kemr. Poznal mi těhotenství na očích v době, kdy jsem to ještě ani sama nevěděla. „Simonko, vy jste samodruhá,“ povídá. A já na to: „Pane Kemře, vždyť já ani nevím, co to je!“ Ale hned vzápětí mi to došlo.

Jak vás Divadlo na Vinohradech přijalo?

Přišla jsem z velkého bytu do pokojíčku. Vinohrady jsou přece jen ve srovnání se starou budovou Národního divadla víc komorní, a přitom krásné, velké divadlo. A já miluju velké jeviště! Ale každé divadlo má to své. Třeba v Národním musíte jít hlasem malinko přes míru, zdůrazňovat koncovky, aby se to doneslo až na druhou galerii… U Vltavy jsem byla ještě stydlín, který se bál vstoupit do rekvizitárny. Na Vinohradech jsem se nadechla a je mi tady dobře. Může za to jedinečná „vinohradská“ atmosféra v zákulisí divadla. Dřív, jako studentka, jsem bydlela u babičky ve Vršovicích a na Floře, jak jsou divadelní dílny Národního divadla, jsem vždycky měla takový pocit: Tady někde bych chtěla bydlet. Tady mně to voní, Vinohrady a Plečnikův kostel u nás „na Jiřáku“... A stejné to bylo i s krásným Vinohradským divadlem.

V Divadle na Vinohradech vás diváci také poprvé poznali i v komediálních rolích…

Ano, do té doby jsem asi vyzařovala jistou nostalgii své duše a hrála jsem jenom vážné dramatické role. Mimochodem i proto mi kamarádka Bára Hrzánová žertem říká tragédka a já jí zase na oplátku estráda. Až na Vinohradech jsem si vedle toho zkusila i komedii. A tak to mám nejradši, všechny barvy na paletě. Protože komedie nikdy není jen komedie a tragédie zrovna tak.

Režisér Jiří Menzel mě tady hodil do vody, když mi nabídl Marcelu, manželku hlavního hrdiny Feydeauova Brouka v hlavě. Ze začátku mi to vůbec nešlo, chyběla mi suverenita, kterou v konverzačce nutně potřebujete, ale dneska po šestnácti letech se v tom představení už cítím velmi svobodně. Až s léty zjistíte, jak na to, protože dobře zahrát tak skvělou komedii, to je někdy velmi vysoká matematika!

Nezdá se vám, že zápletky jako z klasické frašky jsou vlastní i textu vaší připravované premiéry hry Toma Stopparda Dvojitý agent?

Někdy jsou to i trochu feydeauovské situace. A je fakt, že když člověk v tom „žánru“ už maličko bydlí, je pro něj i Stoppardův text jako pro herce pochopitelnější. Detektivka, drama a chvílemi konverzačka, kde nesmíte změnit ani slovíčko nebo porušit rytmus dialogu.

Kdo jiný by měl Stoppardovy texty znát tak dobře jako vy, která jste si v jeho příbězích zahrála na Vinohradech už dvakrát?

To už někdy napsali: Postlerová, stoppardovská herečka. Jako lichotka dobré. Ale na podobná prohlášení bych byla hodně opatrná. Chvíli mi trvalo, než jsem tuhle hru vůbec přečetla. Ale pak mě to vzalo a měla jsem radost, když jsme o mojí postavě poprvé mluvili s panem režisérem Lipusem. Řekl mi totiž přesně to, na co jsem při čtení myslela. Bavili jsme se víc o příběhu a živých lidech než o slovech a větách, kde je ovšem Stoppard neuvěřitelně přesný. Moje Hapgoodová, to je sloupec emocí v těle i na duši. A dokázat to na jevišti utáhnout! Ale musí to tam být, samozřejmě.

 Snad nic neprozradím, když přiznám, že se těším hlavně na to, co je pod textem, na příběh normální ženské, která je mámou a řeší si svoje vztahy. Ale je jediná ve světě mužů, tajných agentů, a tak musí být inteligentní, vtipná a zvládnout chlapy kolem sebe a svou profesi.

 V březnovém čísle: rozhovor s dramatikem a spisovatelem Pavlem Kohoutem