Nevím, jestli mladý muzikant z Kolína někdy věřil na náhody, ale v jeho životě sehrály podstatnou roli. Už na zkoušky na DAMU přišel Michal Novotný vlastně náhodou, s několika monology, které mu pomohl vybrat učitel na gymnáziu. Náhoda později přivedla studenta herectví i na vinohradské jeviště. A v Divadle na Vinohradech si jednou ze svých rolí řekl také o letošní nominaci na Cenu Thálie v oboru muzikál a opereta.
Znal jste muzikál Jak udělat kariéru snadno a rychle ještě předtím, než jste ho začali zkoušet? Věděl jste, co na vás s rolí J. P. Finche čeká?
Ne, protože vždycky otvírám text až na první čtené zkoušce s režisérem. Nechci mít v sobě dopředu nějakou představu. Někteří herci přijdou na „první čtenou“ a už vědí, jak by se to asi mělo… A potom dlouho nechtějí přijmout režisérovu představu. V případě Radka Balaše by to byla rozhodně chyba. Je skvěle připraven a umí hercům naslouchat. Navíc než jsme začali s Kariérou, měl jsem v divadle premiéru, které předcházela velmi intenzivní příprava. Takže jsem ani moc nepřemýšlel nad tím, že bych se měl věnovat něčemu jinému. Jedno představení začínalo žít vlastním životem na jevišti a s Finchem jsme se teprve poznávali.
A víte už po „Kariéře“ a inscenaci Donaha!, v čem je tajemství úspěchu muzikálu na činoherním jevišti?
Kouzlo muzikálového herectví na vinohradském jevišti je možná v tom, že se profesionálním muzikálovým výkonům jenom přiblížíme. Od nás asi nikdo nemůže očekávat zcela brilantní výkony jako na Broadwayi, ale půvab je právě v tom, že jsme činoherci a že na jeviště přinášíme muzikálu něco z činoherního řemesla. Mimochodem, vůbec první muzikál jsem jako šestnáctiletý viděl právě tady na Vinohradech. Při svém prvním uvedení mě tu nadchli Bídníci i divadlo se zlatými portály. Ale to jsem ještě vůbec netušil, že budu studovat DAMU, natož abych si jen představil, že tu někdy budu hrát!
Na DAMU se naučíte základy,
ale tady se můžete mistrům dívat „pod ruce“.
Které z těch rolí během čtrnácti let vaší „kariéry“ na Vinohradech byly pro vás osobně zásadní nebo důležité?
Je těžké vybírat, ale určitě Dürrenmattův Král Jan, němá role, a dodnes vzpomínka na atmosféru zkoušek s Jiřím Menzelem a na kamaráda Mirka Dlouhého. Moderní Tango sólo, na zdejší poměry asi hodně drsné představení, kde jsem poprvé obnažoval nejen duši, ale i tělo. A to důkladně a docela. Mimořádný byl pro mě také Grumbergův Krejčovský salón, vzácná příležitost vidět zblízka jevištní partnerství Mariána Labudy a Jiřiny Jiráskové.
Další vysoká škola herectví v praxi?
Jak se to vezme. Možná díky tomu, že v Divadle na Vinohradech hraju od druhého ročníku na DAMU, vnímám jasně ten rozdíl, že mojí vysokou školou bylo v mnoha ohledech teprve právě tohle jeviště a jeho velké osobnosti. Na DAMU se naučíte základy, techniku, ale tady se můžete denně mistrům dívat „pod ruce“.
Přemýšlel jste třeba i díky spolupráci na Büchnerově Vojckovi o tom, jaké divadlo chcete hrát a kdo je to vlastně ten tzv. vinohradský divák?
Vojcek byla poctivě odvedená práce, výborné představení, klobouk dolů před Pavlem Baťkem a Luckou Štěpánkovou, ale bohužel i přes Radokovu cenu se ukázalo, co už asi zlaté portály neunesou. Pro mě osobně to ale byla velká divadelní zkušenost. To je vždycky k nezaplacení. I proto jsem rád třeba za představení Miniatury, které jsem dvakrát „odehrál“ s baletem na jevišti Národního divadla. A vinohradský divák? Je trochu konzervativnější a chápu, že když přijde na Marii Stuartovnu, tak chce vidět kostýmovanou klasiku, ale pro mě je podstatou především text a herectví, které snad kostýmem nemůžu zničit.
Možná proto jste si v loňském roce poprvé za celou dobu vašeho angažmá ve Vinohradském divadle zahrál také na „malé scéně“ ve zkušebně…
A na rozdíl od velkého jeviště jsem se začal bát. Přepadla mě tréma, jakou jsem u divadla nezažil. Diváci jsou na pár metrů, herec se vnitřně naprosto odhaluje, publikum vidí i to, jak mi mrkají víčka. Pro mě jsou ale přitom v tu chvíli nejdůležitější právě soustředění a intimita. Potřebuju být sám se svou postavou. Jako James Tyron v O’Neillově Měsíci pro smolaře se tedy snažím publikum spíš nevnímat.
Není to ale, i přes to svazující intimní prostředí, role, za kterou herec poděkuje?
No a proto jsem do toho taky šel. Stejnou vzpomínku mám i na Jimmyho v Obchodníkovi s deštěm. Tenhle styl americké dramatiky mám rád, škoda jen, že se uvádí tak málo. Jsou to hry, kde herec má co hrát. Nádherně napsané postavy, které doslova smrdí životem a mají v sobě hodně emocí.
V divadle hrajete v několika inscenacích, zkoušíte pro první premiéru příští sezony, k tomu zájezdová představní, televizní natáčení… Jak se to zpětně vrací na jevišti? Kde na všechno berete energii?
Jednou už jsem byl hodně vyčerpaný, hrál jsem tři čtyři role za sezonu. Říká se, že není malých rolí, ale musíte být připravený a na zkouškách… K tomu tehdy ještě skoro pětadvacet představení do měsíce a všechno kolem, co herce uživí. Divadlo máme za odměnu. Měl jsem pocit absolutního vyhoření a nechtělo se mi zkoušet, nebavilo mě být na jevišti a předvádět se před lidmi. Neuměl jsem odpočívat, tak mě to trochu semlelo. Ale od té doby si tohle hlídám. Stačí mi pár výletů do přírody v severních Čechách. Jen mít na ně čas. A taky mě povzbudil vzkaz na webových stránkách divadla. Jedna divačka tam panu řediteli napsala, že byla kdysi překvapená, co „to“ zase na Vinohrady vytáhli, ale postupně změnila názor a v „Kariéře“ jsem ji prý mile překvapil, kam jsem se za ta léta dostal.
V červnovém čísle rozhovor s herečkou Janou Štěpánkovou