Nebýt moderního nábytku, v dámské divadelní šatně Divadla na Vinohradech jako by se zastavil čas. Tady sedávaly dámy Marie Rosůlková a Dana Medřická, tady se líčila Roxana Vlasty Chramostové a v zrcadle na stolku ozvěnou slyšíte smích Jiřiny Bohdalové. Není proto divu, že většina našeho rozhovoru patřila vzpomínkám, i když pro Danielu Kolářovou je letošní rok především ve znamení zajímavých hereckých příležitostí.
Vzpomenete si, kdy jste v divadle měla naposledy tři premiéry v jediné sezoně?
To už je opravdu hodně dávno, možná někdy v devadesátých letech. Ale musíte rozlišovat, protože vedle May z Cowardovy „Písničky“ a statkářky Gurmyžské z Ostrovského Lesa je paní Helsethová v Ibsenově Rebece službou divadlu. Tak nás tomu ve Vinohradském divadle učili.
Co to znamená sloužit vinohradskému jevišti?
Hrajete-li velké role, stane se občas, že vás umělecký šéf požádá o spolupráci v menší roli. A je slušné říci ano.
Je pravda, že jste z vašeho prvního angažmá odcházela do Vinohradského divadla už jako budoucí divadelní partnerka Jaromíra Hanzlíka?
Jaromíra si vybral ještě pan ředitel František Pavlíček, já jsem přišla později. A opravdu měli v souboru benjamínka, ale neměli k němu dámský protějšek. Vyzkoušeli si nás v Gorkého Měšťácích a pak mi bylo nabídnuto angažmá.
Jaromír Hanzlík dodnes vzpomíná, že vaše společné zkoušky, to byla dlouhá řada společných hádek „o postavy a situace“, a to nejen v divadle…
To je pravda, oba jsme bydleli na Malé Straně a chodili jsme někdy pěšky z divadla a celou cestu jsme se dohadovali o tom, jak co udělat. Později jsme se domluvili, abychom neztráceli čas, že vyzkoušíme naše nápady na jevišti a režisér „rozsoudí“, co je dobře a co ne. Když jsme spolu hráli ve filmu nebo v televizi, bylo to samozřejmě jinak, ale vždycky jsme hledali způsob, jak text a situace vymýšlet tak, aby to bylo zajímavé a uvěřitelné.
„Ráda vzpomínám na Ofélii nebo Agnes z Dykova Krysaře.
Obě přišly v pravý čas.“
V jednom z rozhovorů jste přiznala, že jste se v mládí nejvíc potýkala s tím, jak vůbec hrát, a teprve později jste si mohla dovolit víc přemýšlet, „o čem“ hrát. Kdy jste si ten rozdíl uvědomila poprvé?
Myslím, že to zná každý kandrdas, který přijde ze školy do opravdového divadla. Někdy se potkáte s textem nebo postavou a nevíte, odkud máte vstoupit do jistého druhu způsobu myšlení nebo emoce. Je to i proto, že vaše osobní zkušenosti jsou minimální. Proto si lámete hlavu i duši, jak přijít na formu vyjádření, a uniká vám obsah. A teprve později přijde to, čemu Karel Čapek říká neplacená životní praxe. To je, myslím, ta nejdůležitější materie, zásobárna různých druhů zoufalství, radosti a také zkušeností. Jak mě jenom změnilo mateřství! Objevíte nečekané citové bohatství a zodpovědnost. Ale zažíváte i smutek a bolest z odchodu blízkých... Je to všechno dohromady, divadlo, přečtené knížky, osobní život, milované filmy, zážitky z cestování a vnímání přírody a hudby. Pak se nemusíte trápit otázkou jak, důležitý je obsah. Ráda vzpomínám na Ofélii nebo Agnes z Dykova Krysaře. Obě přišly v pravý čas a ta představení tehdy souzněla se společenskou atmosférou. Důležitá pro mě byla i lady Anna z Shakespearova Richarda III., malá role, ale pro herečku velká výzva.
Richardem III. byl tehdy v režii Jaroslava Dudka – a pro někoho možná překvapivě – Miloš Kopecký.
V divadle byla skutečně hodně silná herecká generace a Richarda mohli hrát ještě minimálně dva herci. Jaroslav Dudek asi dobře věděl, proč si vybral právě pana Kopeckého. Obsazování herců bývá součástí režijní koncepce a Miloš Kopecký jí asi vyhovoval svým osobitým způsobem myšlení.
Stejně originální, a přece „vinohradské“ představení byla i Dudkova režie Molièrova Lakomce, kde jste začínala jako Harpagonova dcera Eliška.
Máte pravdu, další (obsahově rozhodně) experiment. A pro Miloše Kopeckého báječná figura. Žádný rozechvělý stařík, ale chlap, který věděl, jakou mají jeho peníze cenu. Byla tam úžasná finta, v okamžiku, kdy Harpagon zjistí, že se mu ztratily peníze, Miloš Kopecký „zastavil hru“ a řekl: „Tak moment, vážení…“ a skutečně chodil mezi diváky a hledal své peníze. A nebylo úniku, uvaděčky zamkly, aby diváci nemohli ven. Stali se součástí představení.
Budu asi trochu netaktní, ale téma hry To byla moje písnička! vás oslovilo v pravý čas?
Myslíte stáří a herecký domov důchodců? Cowardova hra je především dárek jeho milovaným anglickým kolegyním a Vinohrady tuto hru věnovaly dámské části souboru. Co vím, práce nás všechny těšila, a zdá se, že těší i diváky. Pánové tu vždycky měli svoje krásné „mužské“ inscenace, tak proč to po letech jednou neudělat obráceně? A navíc ten text si nehraje na myšlenkově silné dílo. To je prostě řemeslně zručně napsaná hra, aby se lidé smáli, ale taky plakali. A kdo má rád suchý anglický humor, jistě si přijde na své.
Ibsenova Rebeka, to je naopak myšlenkový a dramatický pilíř repertoáru. Jaké je pro vás její hlavní, nejosobnější téma?
Tam se přece jak červená nit neustále řeší otázka čistého svědomí. Jak dokážeme nebo nedokážeme žít s tím, co je nám souzeno nést, protože vlastní minulosti se člověk nezbaví a pokaždé nás dostihne. Jaký to má či nemá význam, chcete-li žít jako svobodný člověk?
Váš polistopadový vstup do politiky a odchod z divadla byl odpovědí na stejnou otázku…
Ano. Přišlo mi, že by nebylo fér vysmát se lidem, kteří mi dali preferenční hlasy. A tak jsem se na dva roky „potrestala“.
V dubnu začínáte zkoušet Ostrovského Les. A vaše Raisa Gurmyžská, to je krásná, a pro herečku možná i vysněná role.
Jsem pověrivá, proto mi prominete, že nebudu o Lese předem nic říkat.
V květnovém čísle: rozhovor s Michalem Novotným