​

​

​

Zápis z deníku: „Náhodné setkání v kupé vlaku. Václav Vydra, tehdy mladší, umluví mladého básníka, aby přeložil pro Vinohrady ruskou veršovanou hru Sláva. O rok později se dvacetiletý úpravce poprvé děkuje na prknech, o nichž ještě netuší, že znamenají jeho svět.“ Psal se rok 1950 a od té doby je Pavel Kohout na vinohradském jevišti, i přes ideologické a cenzurní zákazy, občasné tvůrčí zálety a dramaturgická nedorozumění kmenovým a nejhranějším autorem. V dubnu letošního roku uvede Divadlo na Vinohradech Kohoutovu zatím poslední hru Hašler… .

Je to velký rozdíl, psát hru právě pro Vinohradské divadlo, nebo jen tak, bez předchozí objednávky z divadla?

Skoro jako mezi milostným a obchodním dopisem…

Pro Divadlo na Vinohradech jste napsal šestnáct her. Z toho přesnou polovinu tvoří jevištní adaptace světových autorů. Jak si dramatik rozumí s vlastními postavami a jak s těmi „vypůjčenými“?

Zdařilých adaptací si cením často víc než vlastních her, protože to byly zápasy se známým originálem, které jsem nechtěl prohrát. Pro mě nejdůležitější byla Válka s mloky, tehdy jsem chtěl obstát i v očích Čapkovy ženy Olgy Scheinpflugové. Pár desetiletí tu pak vedla v počtu repríz.

K vašim autorským začátkům v padesátých letech ovšem patřily spíš obstrukce a zákazy při uvádění vašich her. Jak jste to vnímal jako výrazný představitel tehdejší „kulturní fronty“?

Právě toto divadlo bylo v padesátých letech snad nejsilněji zglajchšaltováno shora nadiktovanou „armádností“. Tím nejvíc trpěli komunisté v souboru – což byli skoro všichni – a proto pak vědomě dotáhli svou scénu k čelu institucí prosazujících politické reformy pražského jara 1968.

​„Hašler je pro mě Karel Gott konce mocnářství i první republiky.“

Bylo pak pro vás, po dlouholeté a pravidelné spolupráci s Vinohradským divadlem, snazší psát role hercům na tělo, nebo to dramatikovi naopak spíš svazuje ruce?

Téměř pokaždé jsem si někoho představoval, ale málokdy se mi povedlo ho spatřit. Uskutečněným snem bylo v roce 1967 hvězdné obsazení hry August August, august – Brodský, Jirásková, Kopecký, Kepka, Šmeral, Bláha, Janžurová. To Jiří Adamíra už mě zastihl v zákazu, takže jemu určené role hráli různě po světě jiní, sám jsem si ho užil jen v televizním dramatu Ecce Constantia. Nejvíc jsem se těšil na hru Nuly, kterou si i pro sebe v roce 2000 objednala přítelka Jiřina Jirásková, ale pak ji k mému smutku neuvedla.

Proč vlastně zůstalo jen u té jediné vaší samostatné režijní práce v DnV v roce 1963, při vaší adaptaci Haškova Švejka?

Vyzkoušel jsem si filmovou i divadelní režii, abych líp věděl, jak pro scénu a pro plátno psát. Když jsem byl o pár let později vynesen z vlasti, zarežíroval jsem si několikrát i na prvních scénách Rakouska a Německa, než mně přišlo líto času na psaní. Poslední lahůdkou pro mě byla má nedávná inscenace Psí matky podle románu Řeka Pavlose Matesise s úchvatnou Marií Málkovou, která sama zvládla všechny role. Škoda že to bylo v pražském divadélku, které nemělo své publikum. Už jen kvůli Marii Málkové by si představení zasloužilo vzkřísit jinde.

A jak se vám pracovalo s tak rozdílnými režijními osobnostmi, jako byli např. Jaroslav Dudek a Luboš Pistorius?

Dudek byl režisér „od přirození“, zatím co Luboš, můj celoživotní dramaturg a přítel, byl zosobněný intelekt. Oba ale byli mistři v tom, že inscenovali opravdu autorův kus a ne mixed pickles na dané téma, jak se bohužel příliš často stává.

 Kde vznikl nápad použít životní příběh Karla Hašlera jako půdorys dramatu?

V sázavském hostinci U Malešáka, kde jsem loni v červenci vedl historicky první hovor s čerstvým šéfem DnV Tomášem Töpferem, a on se zeptal, jestli by mě neurazilo napsat příběh písničkáře, o němž se vede pře, zda byl kýčař, nebo klasik. Hned jsem řekl – To chci!

Čím je pro vás Hašler tak silnou dramatickou postavou?

Je to pro mě Karel Gott konce mocnářství i první republiky, který si navíc písně sám skládal i psal. S jeho postavou se nabízelo předvést i krizové dějiny Čech a českou povahu…

Zažil jste premiéry svých her po celé Evropě a jako inspirátor Pražského divadelního festivalu německého jazyka znáte zblízka řadu velkých scén. Jak v tomto kontextu vnímáte roli městského divadla, jako je právě Vinohradské, v dnešní době?

Dnes i v minulosti stejně: každá divadelní metropole, od Budapešti přes Vídeň a Berlín po Hamburg a dál, má stejně jako Praha dvě přední scény, většinou jednu státní a druhou městskou. Právě jejich letitá umělecká soutěž vytváří základní klima pro plejádu dalších scén všeho druhu. Rozdíl nikdy není v tom, že jedna je „vážná“ a druhá „zábavná“, ale že je střídavě jedna z nich lepší, čímž se stále zvyšuje laťka té druhé i všem. Naše státní Národní i městské na Vinohradech plní tu roli už sto a šest let, přičemž se také mění na špici. Budiž přiznáno, že DnV nevedlo už příliš dlouho. Že by zas teď?

A s vámi jako „vinohradským“ autorem?

S novou hrou Hašler… poběží současně i dva roky starý Cyrano!!, takže by leckdo mohl namítnout, že by tu bylo „překohoutováno“. Jenže normalizace mi vzala Vinohrady na víc než dvacet let a nezájem tří minulých vedení mě stál dvanáct dalších. Tak se mně snad může odpustit, že bych ještě rád. A nejraději ty zmíněné Nuly, kterých se tenkrát úspěšně ujala Plzeň a po ní i Čechovův moskevský MCHAT.

V pátek 19. dubna přijdete po premiéře před diváky jako autor, který na Vinohradech začínal před třiašedesáti lety. Mění se s léty pocit na děkovačce vstříc prvním divákům?

To už je pro Guinnessovu knihu rekordů, že? Ale nejspíš budu na jevišti zas jen tiše žasnout, že se štůček papírových stránek může proměnit v cosi, co pro mě nikdy nepřestane být zázrak.

 V dubnovém čísle: rozhovor s herečkou Danielou Kolářovou