Do dveří vstoupí s elegancí a noblesou dámy a okamžitě na vás zapůsobí její šarm a osobní kouzlo, v němž jako by se nenápadně odrážely její dávné rodové kořeny. „Maminka byla krásná Španělka, rázná, silná osobnost. Něco mi po ní snad zůstalo…“ V únorové premiéře Čapkova Loupežníka se Carmen Mayerová představí v roli Cikánky, a protože se v pražské Viole s manželem Petrem Kostkou ještě před koncem roku rozloučí s programem z Čapkových textů Jak se co dělá, první otázka byla namístě…

V čem je vám Karel Čapek blízký?

Miluju jeho češtinu, Čapkův způsob myšlení a taky jeho vidění světa a lidí. A texty Čapka novináře? Vždyť je to dodnes tak silné a trefné. Chvíli si v jeho sloupcích zalistujete, a víte, že to pořád žijeme. Tolik se zase nezměnilo. I proto mě těší, když ve Viole Čapek oslovil mladé diváky ještě literaturou nepolíbené. Vyprávěla jsem jim o poezii a cítila jsem, že se ta slova neztratí. Byly to krásné večery.

Cikánka v Loupežníkovi tedy přišla v pravý čas?

Je to malá, a krásná role. Někdo by možná řekl, jeden výstup, pár vět… Ale nebudeme přece Čapka podezřívat, že by v jeho příběhu byla některá postava jen tak. Je to ona, kdo Loupežníkovi čte na začátku z dlaně: „Zloději děvčat!“ Když mi Tomáš Töpfer, který Loupežníka režíruje, zavolal, ani jsem nepotřebovala čas na rozmyšlenou. Nakonec taky: Čapek a Töpfer, kdo by odolal?

Stejně jako před dvěma lety při pozvání do dámského obsazení Cowardovy hry To byla moje písnička!?

Přesně tak. Jen jsem se bála, aby mi nevyčítali, že si mě na jeviště protlačila rodina. Manžel Petr Kostka na Vinohradech hraje a Petr Kracik, můj zeť, „Písničku“ režíroval. Ale role Deirdre O’Malleyové je specifická tím, aniž bych si fandila, že ji musím na jevišti „udupat“. Přišly jim zkrátka vhod moje taneční zkušenosti. Vůbec mám štěstí, že hraji v divadlech, kterých si vážím. ABC jako moje dlouholetá domovská scéna, Viola byla odjakživa můj sen, Ungelt je výjimečná a prestižní záležitost, kde se uvádějí samé herecké „bonbonky“, a na konec teď ještě Vinohrady! Divadlo na Vinohradech je herecká meta.

Tomáš Töpfer jako svůj vzor pro divadelní styl a dramaturgii připomíná vinohradského ředitele, dramatika Františka Pavlíčka. Vy jste podobné zkušenosti měla s ředitelem Otou Ornestem v Městských divadlech pražských…

Jistě, protože nejen u divadla je důležitá hlava! Ředitel je kapitán na lodi, který si vybírá posádku, a je to především on, kdo zásadně ovlivní, jak divadlo „voní“, jak ho lidé vnímají, jaké jsou vztahy v zákulisí. Taková byla Městská divadla – Ornestinum –, když jsem tam nastoupila, a takové divadlo chce mít i Tomáš Töpfer jako poctivý divadelník v tom původním a pravém slova smyslu. Základem dobrého divadla je dobrý fortel. Jak nás to učili: pro herce je nezbytné, aby na jeviště přinesl: myšlenku, srdce a půvab. Nebo chcete-li, tak: mozek, srdce a sex-appeal! A to je veliká pravda, která neplatí jen pro herecký soubor, ale pro divadlo obecně.

​ V TOM HLEDÁNÍ,V TĚCH NEVIDITELNÝCH VRSTVÁCH NĚKDE ZA TEXTEM,JE KAŽDÁ ROLE KRÁSNÁ

Jak je to dlouho, co jste hrála Nastěnku společně se Snílkem Petra Kostky v Dostojevského Bílých nocích? Čím vás tak poznamenala, že na ni v rozhovorech vzpomínáte dodnes?

Už je to neuvěřitelných skoro pětatřicet let, co jsme Dostojevského nastudovali s trpělivým a chápajícím režisérem Jaromírem Pleskotem. Velká a velmi osobní zkušenost! Stejně jako později setkání s režisérem Miroslavem Macháčkem. Většinou jsem měla na repertoáru „dlouhonohý, zrzavý a krásný“, konverzačky a hudební komedie… Křehká, introvertní Nastěnka, kdo by mi ji nabídl? Jedna z nejkrásnějších rolí, jakou jsem kdy hrála. Nejen pro mě, ale i pro Petra velký herecký „protiúkol“, protože Petr je – a on to dobře ví – všechno možné jenom ne takový Snílek. Oba jsou to líbezné duše. Dostojevského jsem ráda četla už dřív a ponořit se do jeho příběhu na jevišti, to byl splněný sen.

A spolupráce s režisérem Miroslavem Macháčkem?

Hrála jsem v jeho režii Kristinu ve hře Smutek sluší Elektře. Velmi složitá role, nesmírně komplikovaná postava. A ještě před premiérou mi pan režisér Macháček řekl: „Máš to dobrý, je tam ale jedno místo, kde si to šiješ moc na sebe… Neboj se, ono to přijde.“ Až později během repríz, když jsem se uvolnila, jsem pochopila, čemu jsem se vlastně bránila, koho jsem v Kristině viděla, a nechtěla jsem si to připustit. Byla podobná mojí matce. Taky dokázala spoustu věcí vidět jen a jen ze své stránky. Máma byla báječná ženská, ale šíleně egocentrická. A pak už jsem to měla! Jenže než si to člověk uvědomí… A právě v tom hledání, v těch neviditelných vrstvách někde za textem, je každá role krásná. Jsem ráda, že jsem Kristinu potkala. Podala jsem si ruku s postavou a režisérem, na které se nezapomíná.

Mnohokrát ve vašem životě ale dostala před divadlem přednost rodina…

Pochopitelně. Vždycky to bylo tak, jak to zrovna v tu chvíli bylo podstatné. Divadlo v mém životě ustoupilo do pozadí pokaždé naprosto přirozeně a dobrovolně. Skoro pět let jsem nehrála, když mě potřebovala maminka. Vrátila se do Čech ze Španělska už jako stará a nemocná. Celou dobu jsem se jí věnovala a divadlo zůstalo stranou. Teprve když zemřela, uvědomila jsem si, jak moc mi jeviště chybí. Ale abych nebyla nevděčná, velká rodina a děti jsou pro mě nesmírným zdrojem energie a inspirace. Dcery, když byly malé, a potom jedna várka vnoučat a teď už další kupa pravnoučat…

Kolik se vás z vaší početné rodiny potká doma u společného stolu na Vánoce?

Letos asi nebudeme pohromadě najednou, časově a organizačně to vždycky všem nevyjde, ale bývá nás u jednoho stolu i osmnáct. A bylo nás i dvaadvacet! Pamatuju si Vánoce, kdy se k nám zase po roce všichni ze všech stran nahrnuli, Petr šel otevřít, a když se vrátil do kuchyně, tak mi povídá: „Carmen, tady je nějak hodně cizích lidí!“ Děti během roku povyrostly, z malého kluka byl chlap, přibyla vnoučata, a dokonce i první pravnoučata… Čas nezastavíš, ale já jsem šťastná, že je mám jednou za rok všechny kolem sebe.

V lednovém čísle rozhovor s Ivanem Řezáčem