Než s kamarády viděl na konci šedesátých let v Londýně Strindbergův Tanec smrti v hlavní roli s Lawrencem Olivierem, pyšně přemýšlel o tom, co jim, hereckému mládí, Mistr asi ukáže. „Žádná velká gesta. Stačil jeden pohled do publika, a okamžitě jsme pochopili, že je to něco mimo všechny kategorie,“ vzpomíná Oldřich Vlach a netuší, že mi jen pár dnů před naším rozhovorem jeden z jeho starších, vážených kolegů vyprávěl, jak se pokaždé těší, až ho uvidí na jevišti. „Pan Vlach? Tomu to teď, panečku, hraje! To je krása, a tak jakoby samozřejmě, žádná velká gesta…“
Víte, že o vašich zkouškách na DAMU se tradují neuvěřitelné historky?
Myslíte ty první, nebo druhé? Napoprvé jsem totiž se Zeyerovým Radúzem neuspěl. Měl jsem velmi naivní představy o divadle. Kluk z vesnice z Pošumaví si myslel, že všechny ohromí. A když jsem to rozbalil, viděl jsem, jak se smáli, a profesor Vejražka jen lakonicky konstatoval: „Tak příště!“
Je pravda, že vás později přijali doslova s cigaretou v ruce?
Po vojně jsem se na DAMU ještě v uniformě vrátil a připravil jsem si výstup ožralého feldkuráta Katze. Uměl jsem ho nazpaměť, tak jsem si ho zamiloval ve filmu s Milošem Kopeckým. A protože jsem v té době kouřil, přišel jsem na to jevišťátko s Partyzánkou a nakonec jsem ji típnul. Ale teď co s ní? Tak jsem ten vajglík cvrnknul před sebe, přesně tam, kde lehce podřimoval Miloš Nedbal. Bouchlo ho to do čela, probral se a vzali mě.
Byl jsem v Nedbalově ročníku a možná jsme se potkali v tom, jak se díval na umění a hereckou práci. Vážil jsem si ho. Je to asi velmi obtížné učit herectví, ale pomohlo mi, že jsem rychle přijal a byl mi sympatický způsob, jakým nás vedl.
Během angažmá v Divadle na Zábradlí jste se na jevišti potkal s dalším z českých hereckých velikánů, s Ladislavem Peškem. A právě v Ostrovského komedii Les, v níž hrajete po letech na Vinohradech znovu…
Tehdy jsem dostal malou roli Milonova a Ladislav Pešek hrál „mého“ Vosmibratova.
Čas prostě nezastavíš. Myslím, že panu Peškovi bylo na Zábradlí dobře, v Národním divadle už moc nehrál a k nám přišel mezi mladé lidi. Vypráví se, že byl docela překvapený, protože léta mluvil do velké tmy před sebou v Národním, a najednou viděl diváky na dotek ruky. Pamatuju si, všichni jsme byli kolem něj, bylo mu asi šestašedesát, holky se mu pořád líbily, a tak z divadla často zmizel „rozhlížet se“ na Kampu, jak tam slečny rozkvetly.
Ruskou klasiku jste si v životě zahrál několikrát, vracíte se k ní rád?
Jsou to zajímavé a inspirativní texty, když se inscenují v duchu originálu. Nemám rád, když někdo opravuje autora. Jestli to chce jinak, ať si to napíše sám. Čechova nebo Gogola není třeba ani předělávat, ani zvlášť aktualizovat. Vnímavý divák si přece v Lese najde tolik věcí, které sedí na dnešní dobu, a přitom to hrajeme podle autora. Nic se nedeformuje ani nepřepisuje. Kritika by to možná ráda viděla jinak, když to není za každou cenu aktuální, jako by to snad ani divadlo nebylo, ale já jsem z jiného kadlubu a tohle upřímně nesnáším. Vyrostl jsem na tom, že když si režisér Evald Schorm upravoval Bratry Karamazovy, tak s úctou k Dostojevskému, Grossmannův Proces byl věrný Kafkovi. Natož když jsme uváděli Tři sestry v režii Borise Ščedrina.
Do Divadla na Vinohradech jste přišel v roce 1991 po šestadvaceti letech v Divadle na Zábradlí. Pouze dvě domovské divadelní scény za celý život… Jak důležité je pro vás herecké zázemí?
Na Zábradlí jsem začínal, v jeho nejslavnější éře jsme jezdili hodně po světě, zahrál jsem si tam s výbornými kolegy a poznal velké režiséry. Všechno tam bylo mnohem intimnější, byla to jiná doba, měli jsme k sobě blíž. Když jsem odcházel na Vinohrady, nevěděl jsem, jak mě přijmou… A dneska už je to tady jako moje druhá rodina. Jsem penzista a v divadle bych už ani být nemusel, ale chybělo by mi.
Před několika lety jste vážně onemocněl, pomohlo vám v tu chvíli divadlo, nebo aspoň vzpomínky na ně?
Když mě vozili přes náměstí Míru na vyšetření z Vinohradské nemocnice na kliniku na Karlově náměstí, ležel jsem v sanitce, viděl rozsvícené divadlo, a že se jinak nedojímám, tekly mi slzy a říkal jsem si: Kdybych tam mohl stát, třeba jenom opřený v portále… Vedle mojí manželky a nejbližších bylo divadlo další velký cíl, proč se ve zdraví vrátit zpátky. Jsem rád, že dramaturgie na letošní rok nevybrala žádnou hru Odöna von Horvátha, protože při jeho Povídkách z vídeňského lesa to vlastně začalo, zradila mě krční páteř, a když jsem už byl trochu v pořádku a hrál jsem v jeho hře Na krásné vyhlídce, zazlobila mě pro změnu bederní část páteře.
A jaký byl váš návrat před diváky?
Jako vzkříšení Lazarovo. Ochrnul jsem a začínal jsem vlastně zase od začátku. Těšil jsem se do vody a myslel jsem si, že to bude pro mě záchrana, plavání byla moje láska. Ale jakmile jsem „skočil“ do bazénu, málem jsem se utopil. I na jevišti jsem se dlouho bál, abych neupadl. To, co mi následkem nemoci zůstalo, snad umím jako herec dobře maskovat. A do divadla se každý večer těším.
Není to i jeden z důvodů, proč mám, jako divák, pocit, že je vám teď na jevišti dobře?
Určitě. Vždycky si vzpomenu na Miloše Kopeckého, kterého jsem osobně poznal v Divadle na Zábradlí, kde účinkoval v Kunderově Ptákovině. Seděli jsme spolu v šatně, a když měl náladu, vyprávěl… V době, kdy hrál v Realistickém divadle, jednou na schůzi poslouchal staršího kolegu, který ve svém referátu popisoval, jak složitě tvoří svou figuru v ruské hře. A Miloš se prý tenkrát přihlásil a řekl: „Mistře, tak se na to vykašlete a jděte k poště. Já to dělám proto, že mi to jde snadno.“ Člověk se nemá s herectvím trápit, ale na druhou stranu, abych se nerouhal, nehraju žádná namáhavá nebo složitá představení. V divadle mě šetří, protože vědí, co mám za sebou. Nestěžuju si. Naopak. Nemám nesplněné herecké sny. Vnímám život a divadlo tak, jak to přijde. Nikdy jsem si nemyslel, že budu já, řimbaba, hrát Hamleta. A vidíte! A zrovna tak jsem vděčný za to, že dneska ještě divadlo vůbec můžu hrát.
V listopadovém čísle rozhovor s Andreou Elsnerovou
