Ani se věřit nechce, že když ji v dětství babička poslala do místní knihovny, musela na lísteček předem napsat, koho oslovit a které knížky vybrat. „Tak jsem byla stydlivá a plachá,“ směje se Andrea Elsnerová. Vypráví mi o velkých příležitostech v prvním angažmá v divadle v Mladé Boleslavi, o respektu z vinohradského jeviště, „ale všichni mi říkali, že je to přece nabídka, která se neodmítá“, a také o rolích, které byly splněným snem. „Loučila jsem se tu před třemi lety mojí milovanou Lízou z Obchodníka s deštěm.“ Po mateřské dovolené se vloni vrátila na Vinohrady jako Kateřina v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. A v obavách, jestli je to role, kterou by měla hrát právě ona.
Opravdu jste si nebyla jistá, jestli s Kateřinou najdete na jevišti společnou řeč?
Aby ne. Viděla jsem před sebou všechny kolegyně, které Kateřinu v minulosti hrály, a napadlo mě, že přece tohle nejsem já. Dračice. Byl to pro mě spíš herecký protiúkol… Nakonec proč ne. Chtěla jsem to zkusit, ale ještě po generálce jsem si říkala, že jsem snad z herectví doma s Matějem všechno zapomněla... Na premiéře jsem vůbec nebyla spokojená, byla jsem nervózní a spíš jsem Kateřinu stydlivě držela za ruku, byla jsem od ní hodně vzdálená.
Jak jste se během roku navzájem s Kateřinou poznaly a změnila (jste) se během repríz nějak?
Určitě. Nedávno jsme měli dvacátou reprízu, a teprve teď ji začínám víc chápat, jsme si blíž a mám ji ráda. Viktor Preiss říká, že premiéra by měla být až po třicáté repríze. A má pravdu. Až v tuhle chvíli dokážu Kateřinu pocitově obejmout a občas se mi zdá, že si docela rozumíme.
Shakespeare je pro vás možná už minulostí vedle zatím poslední říjnové premiéry Nesnesitelných svateb…
Tři roky jsem byla mimo, tak to mám. Jsem za to vděčná, ale vážně jsem nečekala tolik zajímavých rolí najednou. Moje Truda ze Svateb je velmi zvláštní, je víc součástí příběhu, než aby měla jasný charakter. Taky jsem si s ní nevěděla rady. Jaká vlastně je? A navíc její příběh nešťastné velké lásky je příběhem tisíce žen, které ve svém životě prožily něco podobného.
Nemáte pocit, že Pavel Batěk jako Taktik mluví i za ni, když vypráví o drobničkách domácího štěstí?
Třeba to Truda, jeho žena, jenom nedokáže pochopit ani vyslovit. Nebo je opravdu nešťastná, že se minula se svým ideálem, vdala se a žije obyčejný, všední život, o kterém netuší, že by mohl být právě v každodenních maličkostech docela neobyčejný. Autor ve scénáři jen naznačil, jak by to mohlo být. Přijďte se podívat, jak jsme si to přečetli.
Ještě si hledáte vztah k Trudě, a zároveň už zkoušíte Matyldu v Pirandellově hře Jindřich IV., která na Vinohradech bude asi už jednou provždy spojena se jménem Miloše Kopeckého v partnerství s Jiřinou Jiráskovou.
Na to nemůžete myslet, to bychom se nehnuli z místa. Nechci vidět ani záznam z předchozí inscenace Vinohradského divadla, ani film v hlavní roli s Marcellem Mastroiannim, blokuje mi to fantazii a neudělám pak svobodně ani krok. Když jsem si tu hru četla jen tak sama pro sebe, cítila jsem silné spodní proudy. A jsem ráda, že mi to pan režisér Michal Vajdička potvrdil. Pirandellův text, to je tisíc slov. Slova, slova, slova… Ale co je pod tím? Obrovský podzemní svět plný vášní a silných emocí. Jsem ráda, že budeme hledat právě tam. Za oponou slov, v lidských vztazích.
Tisíce slov… Co třeba Oskar Wilde a jeho Ideální manžel?
V konverzační komedii jsou slova něco jako jízdní řád. Všechno na sebe přesně navazuje a patří k sobě. Stačí jedno zaváhání, a celá stavba se zbortí. I když zrovna Wilde mě napoprvé vůbec neohromil, teprve během zkoušek a vedle kolegů, kteří jsou v konverzačce jako doma, jsem objevila, jak je to vtipná hra a vůbec nestárne. Naopak. A na Vinohrady přece vždycky patřila tahle klasická „velká plátna“.
Feydeauova Dáma od Maxima, z podobného rodu komedií, byl pro vás větší herecký oříšek?
Číča z Dámy od Maxima byla těžká role. A já pro ni mladinká. Holčička. V Praze jedna z prvních velkých postav v novém angažmá. Ale v tom jsou Vinohrady jedinečné, všichni starší a v tomhle oboru mnohem zkušenější kolegové mi tenkrát pomohli. A samozřejmě pan režisér Oto Ševčík. Byl na mě přísný, ale je to přesně ten učitel, na kterého pak vzpomínáte celý život.
Na jeviště Divadla na Vinohradech prý už jednou zabloudil i váš malý syn Matěj?
Dokonce několikrát. Ale ještě dřív, než se narodil, pochopitelně. Divadlo jsem hrála do konce pátého měsíce, pak už to opravdu nešlo, abych na jevišti byla v Donaha! milenkou Filipa Blažka. Drsná holka, kožená bunda, paruka a… moje bříško. V Ideálním manželovi jsem zase přestávala vnímat ten přesný rytmus konverzační komedie, myšlenky mě táhly jinam. A když později právě v muzikálu Donaha! přebírala jednu z rolí Jana Stryková, potřebovali pro filmovou dotáčku malé miminko. V divadelní zkušebně se Matějovi líbilo, všechno sledoval, a snad ho natáčení i bavilo. Kupodivu ani nevadilo, že novorozenci na plátně v tu chvíli bylo už sedm měsíců.
A jak se potkávají vaše plány na dalšího Matějova sourozence, práce v divadle a nové premiéry?
Plány jsme samozřejmě museli změnit, protože nám je divadlo příjemně zkomplikovalo. Ovšem rozhodně bych nechtěla, aby Matěj zůstal jedináčkem, každý den vidím, jak potřebuje někoho k sobě do party.
Vaše kolegyně z Divadla na Vinohradech Daniela Kolářová vzpomínala na to, že jí mateřství pomohlo a změnilo ji i jako herečku. Vnímala svět jinak.
To je pravda. Kdybych třeba Shakespearovu Kateřinu hrála před narozením Matěje, asi bych neměla takový problém. Teď v sobě prostě necítím tvrdost, spíš něhu a zklidnění. Jako by se mi najednou otevřela neznámá komnata ženství. Víc si všímám maminek s kočárky. A kdybych nehrála divadlo, určitě bych pracovala ve školce s dětmi nebo někde mezi nejstaršími lidmi. Děti a stařečkové mají něco společného. S babičkou jsme si spolu udržely krásný vztah až do konce a ráda jsem o ni pečovala.
V prosincovém čísle rozhovor s Gabrielou Vránovou
