Vinohradské divadlo nabídlo našemu setkání v letní rozpálené Praze chladivý stín a hrst vzpomínek. Tady se Kateřina Brožová ještě jako studentka DAMU poprvé představila divákům na velkém jevišti a později přijala i nabídku angažmá. Hvězdný začátek herecké kariéry. „Docela těžko prožívám odchody, neumím udělat tlustou čáru, jenže tak jsem to sama chtěla,“ připomněla své pozdější rozhodnutí z Vinohrad odejít. Čekaly ji další velké role, a nejen v muzikálech, ale nakonec to byla právě hudba, co po dvanácti letech doprovázelo loňský návrat Kateřiny Brožové na vinohradské jeviště.
Není to paradox? V muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle téměř nezpíváte…
Mrzelo mě to, protože Hedy je pěkná role a zajímavá příležitost, ale když jsem pospíchala na první zkoušku, myslela jsem na úplně jiné věci. Byl to zvláštní pocit, vracet se zpátky.
Na co jste v tu chvíli myslela?
Na role, které jsem na Vinohradech devět let hrála. Bylo jich víc, na které nezapomenu, ale mezi nimi třeba Róza v Tanci na konci léta. Úplně jiná než všechny ostatní, byla to totiž role retardované dívky. Jedna z pěti sester, které žily na venkově, krásné obsazení – Dana Kolářová, Hanička Maciuchová, Marta Vančurová, Lucie Juřičková… Pro mě to bylo tehdy herecky i lidsky nesmírně osvobozující. Přišla jsem na jeviště, v holínkách a zástěře, byla jsem nenalíčená a cítila jsem neskutečnou volnost. Róza byla plná emocí a zvláštních změn v chování a v myšlení. Dokonce jsem tehdy chodila na konzultace do psychiatrické léčebny, abych přesně věděla, jaké situace mohou být ještě uvěřitelné a které už ne. Abych zbytečně nepřeháněla a našla spíš nejrůznější drobné odlišnosti. Ráda na to představení vzpomínám. Když se mi to všechno vrátilo, jako by se na okamžik zastavil čas. Přepadla mě obrovská tréma. A to jsem ještě netušila, že mi Tomáš Töpfer nabídne roli v revui o Karlu Hašlerovi. Mimochodem, tam to vlastně pokračovalo… Smála jsem se, že mám hašlerovky léta na repertoáru, a v divadle si zazpívám až na děkovačce.
Jaké je pro vás hlavní téma Hašlerova příběhu?
Spojil se mi tam svět umění a tzv. kýče nebo v dnešní době možná i komerce. S Petrem Rychlým jsme o tom dlouho mluvili, oba za sebou máme úspěšné komerční projekty, Petr jako tvář televizní zábavy a humoru, já hodně hraju a zpívám v muzikálech, moderujeme. Svět showbyznysu, reklamy a peněz a na druhé straně umění se všemi pochybnostmi, otázkami a hledáním, nejen to je pro mě téma Kohoutovy hry a také mojí Zdeny Frimlové.
Je dobře, že se na Vinohrady vracejí texty
plné silných lidských osudů.
Pomohla vám na zkouškách skoro každodenní přítomnost autora?
Pavel Kohout byl citlivým pozorovatelem, chodil do divadla opravdu snad na všechny zkoušky, a když bylo potřeba na místě změnit text, protože hercům rozumí, přišel často sám s návrhem, jak něco upravit, zkrátit nebo vylepšit. Vynikající byla i důvěra a porozumění Tomáše Töpfera. Herec a zároveň režisér, to je ideální pohled z hlediště na jeviště a naopak. Myslím, že zkoušky na Hašlera…, to byl naplněný a příjemný čas pro všechny. Diváci nám při reprízách děkují potleskem i dojetím.
A ctitelé? Čekají, tak jako v Hašlerově době, před divadlem s náručí květin?
Jiřinka Jirásková vyprávěla, jak ráda by přivolala zpátky chvíle, kdy kavalíři jezdívali v kočáře a v pugétu růží měli pro dámu svého srdce ukrytý briliantový prsten… To už mě asi nepotká. Ale bylo by to krásné. Galantnost a noblesa se všeobecně vytrácejí, a to je škoda. Žijeme v počítačové, elektronické době a jako bychom se ztráceli sami sobě navzájem. I proto se mi líbí, že se na Vinohrady vracejí dramatické texty plné silných lidských osudů. Je to snaha, jak čelit dnešnímu přívalu banalit, kdy každého zajímají jenom střípky z vašeho soukromí.
To je ale, bohužel, asi přirozená daň světu showbyznysu, o kterém jste se zmínila…
Jenže je to všechno jednostranné. Nikoho nezajímá, že miluju přírodu a snažím se pomáhat druhým. Nebo že když jsem byla malá holka, jezdili jsme s tátou na výlety po republice a zpívali jsme si lidovky. Později jsem se s ním dostala přes Glenna Millera ke swingu a jazzu. To je moje srdcovka, tam se utíkám, až si zítra přečtu v novinách vymyšlené pikantnosti z mého soukromí. Občas za to sice platím, ale pořád ještě jsem neztratila tu naivní touhu najít v lidech něco dobrého.
Nakonec, pravidelně se angažujete v charitativních akcích, např. nadačního fondu Veselý senior.
Nevím, jestli je to tím, že jsem vyrůstala jako jedináček, dítě starších rodičů a hodně emocí jsem si v dětství odehrávala sama v sobě, ale úctu ke starším lidem mám od dětství. Jsem ráda patronkou Veselého seniora nebo nadačního fondu Slunce pro všechny, který sdružuje postižené různého věku, a přijala jsem i účast v Pochodu proti rakovině. Jestliže moje jméno nebo můj úspěch pomůže potřebným, je to přece mnohem důležitější než to, že „na Brožové“ vydělávají bulvární magazíny.
Dlouho jste i teď během léta hledala volný termín pro naše setkání. Máte vůbec čas na dovolenou a prázdniny?
Čas pro společné rodinné výlety k moři nebo do přírody si najdu vždycky. Že mám ráda koně, to se o mně ví, ale možná se budete divit, skvěle si odpočinu i s prutem u vody.
Kateřina Brožová jako vášnivá rybářka?! To by mě opravdu nenapadlo.
Vidíte, každý máme své mimikry. Díky rybám a rybaření jsem pochopila, že přírodu poznám nejlíp potichu, když jsem sama nebo s někým, kdo respektuje a vidí to, co vnímám kolem sebe. K vodě mě už dávno přivedl táta a v tradici pokračuje i moje dcera, která dokonce vloni vyhrála jednu rybářskou soutěž. Dospělí bohužel chytat nemohli, a tak jsem aspoň pomáhala vybírat žížaly.
V příštím čísle rozhovor s Janem Šťastným