S divadlem se díky rodičům potkávala Lucie Juřičková odmalička. Na Vinohrady sice přišla z plzeňské činohry Divadla J. K. Tyla, ale v maminčiných stopách začínala nejprve v tamější operetě. Za sebou má pestrobarevné zážitky s rodinným putovním divadlem principála Radima Vašinky a život, který jí nadělil pro divadelní tragédie i tragikomedie. Možná i proto jsme tentokrát mluvili víc o divadelním zákulisí než o „hotových“ rolích na jevišti.
V letním čísle našeho měsíčníku otiskujeme portrét dramaturga Václava Königsmarka, kterého jste poznala ještě v plzeňském divadle. Čím je pro vás dramaturg v průběhu divadelních zkoušek?
Dramaturg je pro mě velmi důležitý a jeho zásadní roli v divadle jsem si uvědomila právě díky setkání s několika lidmi jako např. Johanou Kudláčkovou a Václavem Königsmarkem v Plzni, hned na začátku. Ráda vzpomínám na jejich přípravu, vzdělání, ale především na to, co všechno nám dokázali v textu najít. Václav na konci každé sezony četl svá interní hodnocení, v nichž se věnoval všem inscenacím. Bylo to osobní vyznání, laskavý, ale taky kritický pohled na společnou práci a hodně mi to pomohlo. Něco podobného jsem od té doby už nezažila.
S Václavem Königsmarkem jste se ale později ještě jednou potkala právě tady v Divadle na Vinohradech…
Společně jsme „otevírali“ vinohradskou divadelní zkušebnu jako komorní scénu pro diváky představením hry Máma říkala, že bych neměla, v režii Jakuba Korčáka. Moc lidí tehdy nevěřilo, že by to mohlo fungovat, byla to vlastně „zkušebna na zkušenou“. Přirozeně jsme se v novém prostředí občas nemohli hnout z místa, v textu hry, ale i doslova. A Václav Königsmark řekl čtyři věty, jen tak, a najednou se všem otevřely oči, jak je to vlastně jednoduché. V tom byl dokonale svůj, nebyl jen teoretikem, ale dokázal i takhle – prakticky – hercům pomáhat.
Máte svá vzájemná domácí interní hodnocení i s vaším manželem, hercem Martinem Zahálkou?
Povídáme si večer doma po premiéře, ale v podstatě nejsem schopná Martinovi něco smysluplného říct. A myslím, že Martin to má stejně. Nejsme k sobě navzájem objektivní. Je to, jako byste měl hodnotit vlastní dítě. I když se pokaždé snažíte udržet si odstup, tak to prostě nejde.
Novináři se rádi ptají na výhody a nevýhody hereckého manželství, jak to vidíte z vlastní zkušenosti?
Mně to spíš připadá po letech jako výhoda, protože člověk aspoň lépe pochopí nálady a pocity svého partnera. Herectví je na emoce hodně náročné povolání, nedovedu si představit, jak to probíhá v rodině, kde má někdo civilní zaměstnání a večer se mu vrátí ze zkoušky „magor“, který si ještě nese v batohu kus role, se kterou právě zápasí. Někdy totiž jen těžko necháváte všechny emoce v divadle a po představení nebo po zkoušce se domů jen obtížně vracíte „v civilu“.
Všiml jsem si, že o prvních zkouškách mluvíte většinou zdrženlivě, proč vlastně?
Nevím, jestli je to věkem, ale jsem k sobě stále kritičtější a čím dál víc se stydím. První zkoušky jsou pro mě opravdu očistec. Ruce mi vadí, nohy mi vadí, všechno mi překáží. Dlouho chodím s textem v ruce, držím se ho jako kotvy. Na zkušebně mám pokaždé pocit, že jsem totálně nahá, vždyť si tam teprve něco hledám a zkouším… Připadám si jako miminko, které se učí zvedat hlavu a někdo vás při tom pozoruje, přesně tohle mi vadí, a to se pak stydím ještě víc.
Někdy jen těžko necháváte všechny emoce v divadle a domů se obtížně vracíte „v civilu“.
Ale vždyť jste na tom v tu první chvíli všichni stejně…
Asi ano, ale to je něco, o čem vůbec nepřemýšlím. A když potom čtu rozhovory s kolegy o tom, jak se jim pod rukama vyloupla jejich postava… Nechápu. Kdy se to stalo? Pamatuju si jenom první zkoušky a pak až generálky. Myslím, že na nejvíc věcí přijdu doma, sedím v kuchyni do dvou do noci, piju červený víno, kouřím a představuju si, jak by to asi bylo, kdyby se naše představení promítalo v kině. Co by se mi jako divákovi líbilo, co by mě na plátně zajímalo nejvíc.
Jaké bude vaše letošní léto? Bez divadla?
Budeme s Martinem většinou na chatě. Když máte děti, tak je léto bez divadla a dalších pracovních závazků vlastně jediná možnost, jak může být rodina pár dnů pohromadě. Naposledy jsem v létě hrála, když jsem byla v angažmá v Plzni. Shakespearův Sen noci svatojánské na Pražském hradě. A pak jsem si dlouho vyčítala, že tohle už nikdy v životě neudělám, protože na oblasti máte někdy až dvacet představení měsíčně, a najednou ještě dalších dvacet večerů o prázdninách. Masakr!
Při vašem putování s rodinným divadlem Radima Vašinky jste asi nejvíc hráli právě v létě pod širým nebem?
Ale to jsem ještě byla „na volné noze“, bylo mi pětadvacet, projela jsem s Radimem kus republiky a bylo to neopakovatelný! Jezdili jsme po vesnicích jako za Tyla, objížděli jsme poutě, zkoušeli jsme v přírodě a museli jsme si napřed pokosit louku, abychom si měli kam opřít kulisy. Krásný čas a magické kouzlo uličního divadla.
Divadelní škola života? Co všechno se při takových produkcích herec naučí?
Bezprostřednost a improvizaci. Pravidelně vás někdo přeruší, něco na vás vykřikne a vás to brzy naučí okamžitě reagovat. Mezi lidmi získáte i větší pokoru. Prší, diváci tam trpělivě stojí s deštníky a chtějí, abyste to dohráli. Do toho zápasíte s větrem, musí vás být slyšet do všech stran a nesmíte přitom ztratit hlas, protože máte šňůru představení ještě před sebou. Naučíte se, jak vtáhnout diváka do hry. Celkově se herecky zdokonalíte v divadelním řemesle.
A do stálého angažmá pak přijde pokorná, všestranná herečka…
… která potom slouží divadlu a je vděčná, když se občas objeví takové příležitosti, jako byla královna Alžběta v Marii Stuartovně. Ale ani malé role mi nevadí, naopak, nakonec v životě taky pořád nehrajete první housle. Chvíli jste hodně důležitý a potom zase trošku míň, a chvíli jste úplně mimo. A divadlo je jako život. Někdy jste měsíc v úplňku, a jindy jenom srpeček.
V příštím čísle rozhovor s Tomášem Töpferem
