2013/I září 2014 DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK
vydává Divadlo na Vinohradech

ČERVENEC

SRPEN

ČERVENEC

SRPEN

 

ROZHOVOR
Divadlo nemůžete hrát v předklonu
﷯

V očích měl ještě dovolenou a v hlavě první čtenou zkoušku na říjnovou premiéru hry Nesnesitelné svatby. Vyprávěl mi o své roli neúspěšného spisovatele a snílka, samotáře Kruma a přitom vzpomínal na divadelní prázdniny s manželkou a malým synem. O tom, jak důležitý je v životě pohled zpátky, jsem si s Janem Šťastným povídal v šatně divadla, kterému je věrný tak dlouho, že se až někdy zapomíná na jeho vůbec první angažmá před pětadvaceti lety v Národním divadle.

Byla to pro vás tehdy velká změna, odejít z Národního divadla na Vinohrady?

V Národním mi určitě chybělo sebevědomí a divadlo nemůžete hrát v předklonu. Protože co z toho, když v sobě máte úctu před kolegy a slavnou historií, ale sám se sebou si moc rady nevíte. A právě toho svazujícího respektu jsem se dlouho neuměl zbavit. Ve Vinohradském jsem vešel do vrátnice, a všechno bylo jinak. Hned mi to tady zavonělo divadlem. A stejně jako věřím na lásku na první pohled, intuitivně jsem věděl, že tady mi bude dobře.

Dvacet let v jediném divadle, je to – stejně jako v životě – vztah plný kompromisů?

Často opakuju, že mě baví, když vím, kolik mám v divadle kroků od portálu k portálu. Jsem v tom hodně konzervativní. Když si někde zvyknu, vytvořím si svůj bezpečný prostor a nerad ho opouštím. Navíc tady je mi dobře ještě kvůli jiným věcem než jen pro tu samotnou proměnlivou hereckou práci. Když jdu kolem divadla, mohl bych si dát kafe kdekoliv, na Vinohrady se teď vracejí krásné kavárny, ale zajdu raději do rekvizitárny. Proč bych sem jinak chodil, kdyby mi tu nebylo příjemně? Angažmá je velký závazek. Samozřejmě. Ale na obou stranách, na dramaturgii i na hercích, leží zodpovědnost, aby se z toho po letech nestala jen prázdná kamenná jistota. Naštěstí zatím pokaždé přišly postavy, které mi nedovolily zpohodlnět.

Myslíte třeba Shakespearova Richarda Druhého?

Ano, to byla zrovna jedna z rolí, kdy jsem se při zkouškách musel doslova rozložit na prvočinitele, rozatomizovat a začít znovu a úplně jinak. Jenže zkuste po letech najednou zapomenout na všechny stereotypy, návyky a klišé! To je právě to, proč herectví miluju a nenávidím zároveň. U Richarda jsem intenzivně cítil, že musím zkusit něco jiného než to, co se ode mě jakoby očekává a co jsem už zahrál mnohokrát. Díkybohu za to, když občas máte takhle těžkou a zároveň velmi zajímavou příležitost.

Když si někde zvyknu, vytvořím si
svůj bezpečný prostor a nerad ho opouštím.

Na shakespearovské role jste měl v poslední době štěstí, vzpomínám si třeba na váš monolog Antonia v Caesarovi.

Třístránkový text a zároveň obrovská zkušenost v herecké psychologii. Nejen pro ten nezvyklý pocit, co všechno si můžete v tu chvíli na jevišti dovolit, kam až můžete, a co je už příliš, abyste nerozbil to velké zrcadlo politické manipulace… Ale především šlo o to, jak si „udělat“ postavu, která má celou první půlku pár vět a všechno zásadní přijde až po přestávce. Během představení jsem byl proto hodně netrpělivý a každý večer jsem se schoval do zkušebny a celý text jsem si znovu zopakoval. A stejně tak třeba aktuálně Dvojitý agent. Pokusit se rozšifrovat Stoppardovu hru, najít si cestu k postavě Ridleyho a pochopit ho v kontextu celého příběhu taky nebylo úplně jednoduché.

To je možná ta chvíle, o které herci říkají, že v jejich herectví je najednou „vědomí“ o postavě důležitější než jen „naplnění“ sebelepší režijní představy...

Ty poslední velké role, tam je pro mě ten obsah zřetelně důležitější než to, abych jen přesně splnil režijní úkol. Potřebuju čas a pochopit i citlivější vnitřní souvislosti. Nerad už dělám něco tzv. „levou zadní“, a možná i proto jsem nedávno po deseti letech skončil s výukou herectví na DAMU. Někdo by asi řekl, krize středního věku: nová rodina, mladší žena, všechno chce rychle změnit. Já říkám, že jsem v etapě, kdy se člověk někdy už taky podívá za sebe. Byl jsem zvyklý se dívat dopředu a měl jsem rád všechno přesně v daných mantinelech, tam jsem se dokázal nejlépe pohybovat. Možná to bylo někdy znát až příliš i na jevišti. A to ohlédnutí mi paradoxně přineslo větší vnitřní hereckou svobodu.

Neměl byste se právě teď s tou hereckou uvolněností a vnitřní svobodou na DAMU vrátit?

Nikdy neříkej nikdy. Jen doufám, že ty hodiny na fakultě byly pro moje studenty aspoň tak zajímavé jako pro mě, když jsme se potkali po zkoušce nebo po generálce, na kterou jsem je pozval.

Jaké byly jejich postřehy?

Mladá generace, byli velmi upřímní. Ale jsem rád, že jsem to od nich často „schytal“. Když je člověk dlouho v jednom angažmá, ať chce, nebo ne, vždycky má trochu klapky na očích. Když mám tolik představení za měsíc, málokdy se jdu podívat, jak se to dělá jinde. A pořád se vlastně bojím, abych nebyl „konzerva“. I proto tak potřebuju zpětnou vazbu.

Kdo vám ji nabízí nejčastěji? Vaše mladá manželka, která je také herečkou?

Bára je tedy opravdu tvrdým kritikem. A vzhledem k tomu, že teď studuje filmovou režii, tak mi nabízí i jiný pohled. Vnímá celé představení jako režisérka z odstupu a jinou optikou a přitom nepodléhá tolik vlastním emocím. A navíc dvacet let věkového rozdílu není v tom úhlu pohledu rozhodně k zahození.

Změnilo vás druhé manželství nebo spíš „pozdní“ rodičovství nějak výrazně?

Od kolegů mám zajímavé reakce, např. že jsem se úplně zbláznil, když nosím moderní barevná trička, na co si to hraju, že už mi není dvacet. Odpovídám jim, že mají pravdu. Je mi tak pětadvacet a žiju nový – šťastný – život. A zřejmě to není náhoda, že se zrovna teď potkávám s postavou, která je úplně opačná. Že prý nic v životě nemá smysl… Ale Krum stejně jednou tu svou knížku napíše. Jednou to přijde.

 

V říjnovém čísle rozhovor s Oldřichem Vlachem