„Dobrý večer divadlo,“ pozdraví tiše za oponou na začátku každého představení. Soukromý rituál, který má kořeny už v době, kdy se Petr Rychlý představil na vinohradském jevišti vůbec poprvé. Neznámý mladý elév bez hereckého vzdělání, zato s bohatými zkušenostmi z oblastního divadla. Talent mezi legendami, který hned první den utíkal domů s radostí, že mu Viktor Preiss nabídl tykání. Po čtrnácti letech doprovodil svého principála z Divadla na Fidlovačce zpátky do Divadla na Vinohradech.
Pro vás asi neplatí, že „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky…“.
A víte, že jsem tomu rčení málem uvěřil? Když jsem začal zkoušet inscenaci Zkrocení zlé ženy, zastavil mě infarkt, naordinoval jsem si měsíční pauzu a v Shakespearovi jsem si už nezahrál. Počkali na mě ale s velkou, dramatickou postavou Karla Hašlera a hlavně, vrátil jsem se do jiné a zároveň i stejné řeky. Kolegové mě nebrali jako vetřelce nebo přivandrovalce, to poznáte na očích hned ve vrátnici nebo u děvčat v obchodním oddělení, a dojalo mě přivítání od inspicienta Karla Hovorky: „Vítej doma, Petře.“
Karel Hovorka už přece před lety nevědomky ovlivnil váš další umělecký život…
Ano, tehdy si mě vzal stranou a řekl: „Máš tady pravidelného diváka…“ Prozradil mi, že se na moje výstupy chodí do portálu dívat kolega Tomáš Töpfer. Když mě později Tomáš pozval do Divadla na Fidlovačce, zeptal jsem se, co mi jako herci Vinohradského divadla může nabídnout.
A co vás přesvědčilo?
Slib, že budu pilířem nové scény, která ovšem v té době byla víc ruinou než divadelním sálem. Uznejte, že taková nabídka se neodmítá!
Jaký byl Petr Rychlý ve vinohradské divadelní šatně tehdy a jaký je dnes?
Tenkrát jsem byl v Divadle na Vinohradech jen hercem bezejmenných rolí, jak jsme takovému obsazení říkali s Mirkem Vladykou. Do divadla jsem se každý večer těšil, měl jsem velké štěstí, že hraju právě tady… Ale čím jsem starší a dostávám větší příležitosti, radost z divadla sice zůstává, ale přidala se i větší zodpovědnost. Nebo se tomu říká tréma?
Tak to bylo i s Karlem Hašlerem. Věděl jsem, že Tomáš Töpfer o Hašlerovi pro divadlo přemýšlel už dávno, a bál jsem se, abych mu to nezkazil, ale zároveň jsem tu roli vnímal docela symbolicky.
Jak to myslíte?
V životě se mi najednou sešly takové nečekané věci… Divadlo na Vinohradech a znovu jako na začátku devadesátých let hra Pavla Kohouta, a navíc s Tomášem, který mi dal opakovaně velkou šanci. Letí mi hlavou vzpomínka na chvíli, kdy mě v šestadvaceti přijala v ředitelně Jiřina Jirásková a nabídla mi hostování v představení Kohoutova Ubohého vraha. Role: právě bezejmenný Čtvrtý herec – ovšem v režii Luboše Pistoria! Vždyť on to byl, kdo Jiřinku na mě upozornil, když jsem hrál v Městském divadle v Mostě.
K Luboši Pistoriovi jste prý docházel na soukromé hodiny herectví?
Pan režisér mi napsal telefon, až budu v Praze, abych se ozval. Zavolal jsem mu, sešli jsme se a dostal jsem dlouhý seznam „povinné četby“, od poezie přes divadelní hry až po domácí i světovou prózu. Nad jednotlivými tituly jsme později diskutovali. A občas jsem přišel k němu do rodiny a zkoušel jsem pod jeho dohledem nejrůznější etudy. Hezká nedělní škola, výjimečné setkání, které mi pomohlo zvládnout základy hereckého řemesla.
Ve hře o Karlu Hašlerovi se emoce přelévají z jeviště do hlediště a naopak.
Při uvedení Pinerovy komedie Soudce v nesnázích takovou nedělní školu jako když najdete…
Samozřejmě, každá dobrá konverzačka nebo výborná fraška potřebují od herců absolutní respekt k textu a znalost řemesla. Na jevišti už není čas na improvizaci. Když se nepřizpůsobíte vnitřnímu rytmu představení a budete se snažit hrát „za sebe“ a „pro diváky“, celá inscenace se okamžitě rozpadne. Tak nám to před lety zdůrazňoval Jiří Menzel při režii Brouka v hlavě i Tomáš Töpfer, který si vybral Soudce v nesnázích.
Diváci znají herce Tomáše Töpfera, ale jaký je režisér?
Tomáš jako herec sám dobře ví, co herci při zkouškách potřebují. Tam, kde by se někdo jiný vytočil a rozčiloval, proto zůstává klidný. Snaží se nás uvolnit a vytvořit klidné zázemí. Nevadí mu, že občas odbočíte z jeho hlavní režijní představy, zkusíte si něco jiného. Ale to je dobře, protože na zkouškách by se opravdu mělo zkoušet. A jako správný manažer dokáže pochválit. Herci mu to pak chtějí oplatit a snaží se, aby ho nezklamali. Když se stal ředitelem Divadla na Vinohradech, ptal jsem se ho: „Nebudeš, doufám, jen věčně zavřený v ředitelně?“ Díky bohu s námi sedí často v rekvizitárně. Herci a jejich svět nejsou nahoře v kanceláři, divadlo se odjakživa dělá tady dole mezi šatnou a výbornou černou kávou rekvizitářky Květy Krejzové.
Překvapilo vás po dlouhých a emotivních děkovačkách na závěr Kohoutova Hašlera… vítězství této inscenace v prvním ročníku ankety o Cenu vinohradského diváka August?
Vůbec jsem netušil, kdo a jak bude hlasovat. Vážím si té ceny o to víc, protože diváci, kteří tak nakonec rozhodli, neměli jinou motivaci než říct: To představení se nám líbilo! Cena vinohradského diváka nenabízí žádnou odměnu – automobil nebo zájezd – za to, že vhodíte lísteček do bedničky ve foyeru nebo hlasujete na internetu. Ve zkušebně, když jsem držel v ruce krásnou keramickou sošku Augusta, jsem se přiznal, proč hrajeme Hašlera… všichni tak rádi. Emoce se totiž při představení přelévají z jeviště do hlediště a naopak. A je příjemné, že se mi občas vrátí i pochvala za to, jak zpívám „hašlerky“. Určitě si hodně lidí koupí lístek do divadla s otázkou: Petr Rychlý? Jak ten asi bude intonovat?!
Na závěr dovolte otázku s ohledem na vaši poslední premiéru Pinerovy komedie Soudce v nesnázích… Stále ještě máte rád oříšky?
Narážíte na to, že celé první dějství nejsem vidět a v zákulisí zvukově doplňuji kolegům praskání oříšků pod nohama? A proč ne? Jsem týmový hráč, a když to má smysl, rád pomůžu. Nakonec divadlo není jenom jeviště, hrajeme i v zákulisí.
V květnovém čísle rozhovor s Libuší Švormovou
