ČERVEN
PROSINEC
Stále mladýma očima se zastaví na fermanu u vrátnice. „Vidíte, některé z těch nových tady ještě ani neznám…“ přečte si obsazení příštích premiér a zatoulá se ve vzpomínkách nad zprávou o úmrtí scénografa Zbyňka Koláře. „Na něj taky nemůžu zapomenout. Zlatej chlap. Jeden z těch, kdo určovali profil našeho divadla.“ Když se Gabriela Vránová vrátila v loňském roce na vinohradské jeviště ve hře To byla moje písnička!, uplynulo rovné půlstoletí od chvíle, kdy tu hrála poprvé. A když říká „tam u nás“ nebo „naše divadlo“, myslí tím pokaždé domov a zázemí. Ten divadelní má v Praze naproti kostelu sv. Ludmily a ten skutečný v Brně Kohoutovicích, kde žije i její víla z nové knížky pohádek.
Kde se vzala vaše Koniklecová víla?
Malá Anička ji v mojí pohádce potkala na Koniklecovém vrchu, který je u nás v Kohoutovicích. Je to snad světová rarita, kopec posetý konikleci, sametovou modrofialovou květinou. Ale víc neprozradím, aby všechno zůstalo překvapením pro čtenáře Pohádek z husího brka, které vydalo občanské sdružení Divoké husy. Peníze z prodeje budou pomáhat nemocným dětem.
A jak začal na Vinohradech váš pohádkový příběh o mladé talentované herečce z tehdejšího Státního divadla v Ostravě?
V Drdových Dalskabátech hostovala v ostravském divadle v hlavní roli Plajznerky Vlasta Chramostová, všimla si mě v tom představení jako Mančinky a upozornila ředitele Vinohradského divadla Luboše Pistoria. Tehdy ještě naštěstí ředitelé jezdili „kupovat“ herce i mimo Prahu. Vzápětí jsem dostala pozvání na Vinohrady a začínala jsem tu jako Soňa v Gorkého Letních hostech. Nezapomenu na paní Boženku Lincovou, nápovědku – na jevišti byla tenkrát ještě bouda – dívala se nahoru, visela na mně očima a říkala: „Bezvadný, výborně, jedeš, neboj!“ Takhle krásně mi fandila.
Jsem ráda, že moje vinohradská pohádka změnila nabídkou Tomáše Töpfera svůj trochu smutný konec a raduju se z toho, že se do divadla už zase vracím nejen do hlediště.
„Písnička“ je dárek pro nás holky,
co jsme tu léta hrály, ale i pro diváky.
Když dnes jezdíte za diváky po celé republice se svým pořadem poezie, lidových písniček a vyprávění o životě, na které „vinohradské“ inscenace vzpomínáte nejraději?
Těžko z té skoro stovky rolí vybírat. Ale jestli byla nějaká opravdu přelomová, potom jistě Markétka ve Faustovi. Důležitá role v mém životě, nádherná, stejně jako celé období po narození mého syna. Doslova ještě v šestinedělí mi volal pan ředitel František Pavlíček, že by mě v divadle potřebovali. Odpověděla jsem, že Ondrovi jsou teprve tři týdny, ale zeptala jsem se, jakou roli pro mě mají. Irena v Josefíně, taková protivná holka, moc se mi do ní nechtělo, ale pan ředitel ještě dodal, že hned potom si na mě myslí jako na Markétku ve Faustovi. A to se přece neodmítá. V některých kritikách se dokonce objevilo, že snad i v souvislosti s narozením dítěte jako bych herecky dozrála. Je krásné, když vás právě na besedě s diváky osloví pamětníci a po letech vzpomínají na vaše velké vinohradské role.
Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša, 1972A to se říká, že divadlo nemá paměť…
Samozřejmě že nemá! Někdy zůstane pár fotografií, televizní záznam, někdy ani to ne. Ale třeba taková Maryša v režii Františka Štěpánka je další krásnou vzpomínkou. Jedna paní mi ji připomněla v Teplicích, že prý na moji Maryšu nikdy nezapomene. Scénograf Zbyněk Kolář nám připravil poeticky bílou scénu a Svatopluk Havelka byl autorem působivé hudby. Kostýmy, nádherné kroje byly dílem paní Mikulové. Garderobiérky je pokaždé pečlivě připravovaly, škrobily, natahovaly, žehlily… Dlouhé večery a noci jsem chodila po pokoji a opakovala jsem si každé slovíčko, ne proto, abych si vymýšlela intonace, ale abych v sobě našla tu naprosto svobodnou, naprosto všemu otevřenou radostnou holku jak lusk, až do chvíle, kdy najednou přijde rána, musí se vdát a zjistí, že nejde všechno jenom podle ní. Silný příběh o lásce, o mládí, o lidském údělu…
Vybavuje se mi také jeden okamžik ze zkoušky, kdy jsem se ve scéně s Franckem (přichází mi říct, abych s ním jako vdaná Vávrová utekla do Brna) strašlivě rozčílila a jednala velice impulzivně. Praštila jsem Radka Brzobohatého do prsou a současně plakala. Radek mi pak říkal: „To tam nech, to jes nádhera.“
K závěru roku obvykle patří otázka, jak slavíte Vánoce. I v Praze dodržujete moravské tradice?
Nezapomeňte, že nejsem čistá Morava, ve mně jsou kořeny Chorvatska, Rakouska, Slovenska i Maďarska. A je to vidět i na slavnostním jídelníčku, předkrmem je u nás např. oplatka s česnekem a medem. To kvůli zdraví a bohatství, takový je starý maďarský zvyk.
Vnímáte atmosféru Vánoc stále tak silně jako kdysi v dětství?
Je to jako s divadlem… Pro dospělého už Vánoce voní jinak než tenkrát poprvé pod stromečkem. Nic není jako dřív, ale něco z vánoční nálady mého dětství mi zůstalo. Nedávno jsem si pozvala do Nočního Mikrofóra v Českém rozhlase režiséra Karla Weinlicha, který se mi svěřil, že neměl Vánoce rád, ale věkem dospěl k tomu, že se na ně těší. I to je velké umění: těšit se. Člověk se to musí naučit. Jednodušší je přece říct: K čertu s Vánocemi, je to jen zbytečná tradice!
Naše velká rodina se každý rok schází aspoň na chvíli společně. Letos musíme už na Boží hod vánoční, protože na sv. Štěpána hrajeme v Divadle na Vinohradech představení To byla moje písnička!.
Jsou tahle sváteční, odpolední představení jiná než ta večerní během roku?
Ale samozřejmě, jak jinak! Jsem ovšem ráda, že začínáme až v pět hodin odpoledne, protože dřív se hrálo už ve dvě hodiny a sváteční oběd byl někdy na pozornosti a soustředění diváků přece jen trochu znát. Na Silvestra nebo o Vánocích, to je docela jiná nálada v hledišti. Však si Tomáš Töpfer s Viktorem Preissem ve Vstupte! poslední den v roce v divadle jistě užijí!
Vánoční „Písnička“ je už sice skoro vyprodaná, ale pokud někdo ještě na poslední chvíli přemýšlí o vhodném dárku, potom ať s radostí přijme pozvání mezi nás do penzionu pro stárnoucí herečky. S hrou Nöela Cowarda se výborně pobavíte. Je to dárek od vedení divadla pro nás „holky“, co jsme tu léta hrály, ale i pro diváky. Ostatně sám autor říká: „Ta hra má v sobě hodně veselých situací. Základní myšlenkou je moje zjištění, že stáří nemusí být tak bezútěšné a smutné, jak všichni očekávají. Stačí najít humor a odvahu žít.“ A hlavně pozvání do divadla – to je přece dárek od srdce k srdci.
Ve spolupráci s Renatou Novotnou (http://www.odivadle.cz)
V příštím čísle rozhovor s Jiřím Dvořákem
