Poslední dva roky dělí svůj čas především mezi rodinu, vedení Vinohradského divadla, herectví a režii. A na otázku, kde je nejvíc doma, odpovídá Tomáš Töpfer jednoznačně: Na rybách! „Až jednou budu mít pocit, že už jsem si opravdu zahrál všechno, co jsem chtěl, nahodím udici hned druhý den ráno.“ Nad splávkem jsme se ještě nepotkali, ale o divadle spolu mluvíme často. A teď znovu po dvou letech také na stránkách divadelního měsíčníku, který byl ostatně jedním z prvních Tomášových nápadů, jak oslovit vinohradského diváka.

Jsou pro vás uplynulé dva roky v čele Vinohradského divadla důvodem k ohlédnutí?

Raději se moc neohlížím, mohl bych zakopnout… Pravidelná hodnocení si ale děláme v divadle na konci sezony každý rok, a tak mám radost, že jsme v hledišti zase přivítali víc diváků než v předchozích letech a povedlo se nám proměnit repertoár. Soustředíme se na inscenace „velké činohry“, které jednoznačně patří na jeviště velkého divadelního domu. Nikdo asi nečekal, že se všechny premiéry během dvou let dočkají diváckého úspěchu, ale myslím, že je jasně poznat, jaké jsou naše dramaturgické priority. A vedle toho se samozřejmě raduji i z mnoha důležitých „velkých maličkostí“, jako je Klub diváků a příznivců DnV, nové vstřícnější prostory pro obchodní oddělení nebo styl vizuální komunikace a výrazná grafická značka divadla. To všechno patří do našeho každodenního „dialogu“ s diváky.

Martin Huba, který na Vinohradech režíroval první premiéru letošní sezony, Krležův Rod Glembayů, s odkazem na diskuse o tom, zda se dnes diváci v divadle chtějí pouze bavit, mj. řekl: „Nie je až taký kumšt zaujať a rozosmiať diváka, kumšt je, aby sa divák smial a zamýšľal nad tým a o tom, o čom sme ako tvorcovia presvedčení, že je hodné smiechu a zamyslenia sa...“

Řekl to přesně a vlastně tím zároveň popsal, o co se všichni na Vinohradech snažíme. Je to zvláštní doba, kterou žijeme… Třeba v ní divadlo bude mít opravdu stále víc a častěji zábavnou a odpočinkovou roli, protože informačních zdrojů a možností, jak přemýšlet o světě, je také stále víc. Možná lidé budou od divadla stále častěji očekávat zábavu, ale nevěřím, že je lákají jenom komedie. Když slyším, že se diváci chtějí bavit, překládám si to tak, že se nechtějí nudit. I proto vedle oblíbených komedií uvádíme strhující dramatické příběhy od prověřené klasiky až k moderním textům: Ibsenovu Rebeku, ale i – v české premiéře – Beresfordovu hru Poslední z Haussmanů. Chystáme oblíbeného Shafferova Amadea, ale i téměř neznámou hru Fráni Šrámka Plačící satyr.

Jak ale přesvědčíte diváky, že si mají vybírat i ve vážnějším repertoáru, který na Vinohrady patří stejně jako dobře zahrané komedie?

Nechci nikoho nutit, co si má v divadle vybírat. Často je to vina nás divadelníků, je přece tak snadné svádět všechno na diváka… Návod je jednoduchý: jestliže děláte divadlo zajímavě a nápaditě, lidé vám uvěří, baví se při komedii a bez dechu sledují i velké rodinné drama. A při výběru představení určitě pomůže všeobecná prestiž divadla.

Prestiž? Jak to myslíte?

Prestiž jako dlouholetá značka kvality, dobrá pověst, za kterou firma ručí každým výrobkem. Když nebudete mít žádná finanční omezení a někdo vám řekne: „Vyberte si automobil,“ co mu odpovíte? Zřejmě si – ve své třídě – budete chtít na prvním místě koupit kvalitu. Spolehlivost, zpracování, bezporuchovost. A v divadle to platí zrovna tak. Důkazem dobrého jména Vinohradského divadla jsou pro nás především spokojení diváci. I když se jim zrovna netrefíte do noty, měli by odcházet a říkat: „Čekal jsem, že to bude komedie, že si odpočinu, ale nevadí… tohle bylo krásný!“ Takový divák má jistotu, že se nesplete, když se na Vinohrady příště vrátí bez obav na jakékoliv jiné představení.

Divadlo bez diváků nemá smysl. Ale jak se jim zavděčit, a přitom se nepodbízet?

Vrátit se ke kořenům. Vybudovat silný herecký soubor, přemýšlet o tom, co mezi plyš v hledišti a zlaté divadelní portály rozhodně nepatří, hledat nové spolupracovníky, kteří si genia loci Vinohradského divadla neukradnou pro nahodilé experimenty… Odjakživa platí, že pokud mám – na jevišti – co říct, vždycky se najde někdo, kdo mě bude poslouchat. Můžu říkat jenom to, co lidi chtějí slyšet, ale taky můžu (a chci) říkat to, co si myslím a za čím si stojím, a hledat způsob, jak to udělat, aby mi lidé naslouchali. To všechno je ale běh na dlouhou trať. Získat si dobré jméno, to je otázka několika let, ale ztratíte ho velmi rychle.

V srpnovém úvodníku jste na sebe prozradil, že jste si o prázdninách dělal první režijní poznámky k Shakespearově hře Romeo a Julie. V čem bude tahle inscenace z pohledu režiséra jiná než ta vaše před lety uvedená v rámci letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě?

Tehdy jsem si Shakespeara přečetl tak, že Romeo je vlastně nešťastný z toho, jak je ošklivý a žádná holka ho nechce. A jestliže mi Radek Holub říkal: „… s mým obličejem to na prince nebo milovníka není…,“ bylo to přesně naopak. Proto jsem si ho vybral, Romeo musel dokázat, že láska není jen krásná tvář, protože tak to podle mě Shakespeare napsal a tak bychom to měli hrát! Ale tentokrát se budu držet předlohy ještě víc a ústřední dvojici jsem obsadil mladými herci, jen o pár let staršími, než jsou jejich divadelní postavy. Romeo přece ještě žádnou dívku nepoznal, je to kluk ještě nepolíbený a všichni jeho kamarádi jsou o hodně starší a berou to kuřátko s sebou „do světa“.

Budete opět spolupracovat v partnerství se scénografem Janem Duškem, stejně jako při uvedení vašich předchozích režií Hašlera… a Soudce v nesnázích?

S Honzou Duškem se známe už dlouho a slyšíme na sebe. Nápadů máme dost, ale v tuhle chvíli je naším hlavním gordickým uzlem balkonová scéna. Na to se hodně zapomíná, ale při balkonové scéně Julie Romea nevidí! Julie přece neví, kdo je to Romeo ani jak vypadá, zná ho jenom po hlase. A proto hledáme ten správný klíč, jak tuhle nejznámější a zásadní část hry zajímavě vymyslet a inscenovat. Když budete číst pozorně, zjistíte, že tváří v tvář se potkají až na svatbě. Těším se, že se k Shakespearovu příběhu o tragické lásce z Verony po letech zase vrátím, protože je to text, který jsem vlastně nikdy neopustil.

 

V říjnovém čísle rozhovor s Ivanou Uhlířovou