Když jsem ho požádal o rozhovor a krátké setkání, netušil, jestli bude o své roli vůbec schopen mluvit. „Ještě jsme si celou hru nevyzkoušeli ani jednou pohromadě bez přerušení od začátku do konce,“ varoval mě. Potkali jsme se odpoledne po veřejné generálce a den před slavnostní premiérou. Všechno ostatní, na co jsem se Jiřího Dvořáka chtěl zeptat, najednou nebylo důležité. Všude kolem nás, v zákulisí, na jevišti i v herecké šatně mezi námi, se totiž neodbytně připomínal Pirandellův Jindřich IV. Muž s tajemstvím. Někdo, kdo může být vlastně kdokoliv.
Na co myslí herec v hlavní roli při prvním uvedení nové inscenace před publikem?
Soustředil jsem se přirozeně na všechny věty, jejich smysl a obsah. Ještě nikdy jsem nehrál postavu, která by měla tolik textu a zároveň tak málo času na zkoušení. „Narvat“ si všechno do hlavy za tak krátkou dobu opravdu není snadné. Netušil jsem taky, kdo přijde na generálku, a byl jsem rád, že lidé v hledišti byli velmi pozorní. Trochu jsem se bál, jak budou reagovat, protože Jindřich IV. je bytostně divadelní záležitost, není to jednoduchá hra pro televizní diváky.
Pirandellova hra není návod ani odpověď. Je to cesta.
Stejný pocit jste mohl mít i vloni při premiéře Stoppardova Dvojitého agenta…
Jestli tím myslíte výklad kvantové fyziky ve Stoppardově hře, tak to je věru nesrovnatelné! Dvojitý agent má logickou stavbu a týká se víceméně jednoho nebo dvou témat, a často ještě v dialogu. Pirandello je složitější, protože moje postava je středobodem, určuje tempo celé inscenace a vnitřní rytmus většiny situací. Navíc celá hra je tak mnohovrstevná… Záleží jenom na režisérovi, kudy se vydáme a co si vybereme jako hlavní téma.
Tvůrci a herci z inscenace z roku 1967 s Milošem Kopeckým v titulní roli to měli možná snazší, protože hráli zároveň i proti tehdejšímu systému. Blázen, august a šašek s rolničkami přece může říkat „pravdu“. V naší současné inscenaci vyprávíme o lidech a bláznovství. Kdo je vlastně blázen? A kdo z nás je normální? A kdo šťastnější?
Jaká byla vaše první spolupráce s režisérem Michalem Vajdičkou?
Inspirativní. Pan režisér je umělec laskavý a chytrý. A velmi pečlivý. Myslím, že nejlépe ho vystihl Ivan Trojan, který o něm řekl, že je to klidná síla. Při zkoušení nabízí neobvyklá řešení. Kolikrát jsem mu jen opakoval: „Vracíte mě do krajiny dávno zapomenuté…“
Jak to myslíte?
Každý herec si – ať chce, nebo nechce – časem zvykne na určitá klišé a vyzkoušené postupy, a je dobře, když potká režiséra, který ho vrátí na začátek a snaží se, abychom se zbavili všeho, co už máme za léta mnohokrát vyzkoušené. Musíte hledat mimo klasické „šuplíčky“. Není to snadné, bojíte se, a snad se i podvědomě bráníte… Pracovat s takovým režisérem je ale pokaždé zážitek, protože vás to herecky vyčistí. A co si můžete přát víc?
Tom Stoppard: Dvojitý agent, foto z inscenaceKdyž jsem na dveřích herecké šatny viděl vaše jméno vedle Petra Kostky, Viktora Preisse a Otakara Brouska ml., uvědomil jsem si, že všichni zdůrazňujete divadelní herectví a znalost „řemesla“ jako bezpodmínečný základ jakékoliv herecké práce…
Ano, jsme v tom možná už trochu staromódní, ale opravdu si myslím, že bez skvěle zvládnutého řemesla nemáte u divadla šanci. Nebo se třeba neztratíte, ale kdo se na vás bude dívat? Rád vzpomínám na první hodiny herectví na brněnské JAMU, kde jsme neustále opakovali některé základní herecké situace. Teprve když vám tohle „automaticky“ přejde do krve, máte na čem stavět. Určitě i proto jsem kdysi pozvání do Prahy „na Vinohrady“ hned po vysoké škole odmítl. Když mi zavolala Jiřina Jirásková o deset let později, věděl jsem o divadle přece jen něco víc a v tu chvíli jsem to už bral jako nabídku, která se neodmítá.
Miloš Kopecký, váš předchůdce v roli Jindřicha IV., v jednom rozhovoru připomněl, že: „herec na každou roli studuje celý život, ne až od chvíle, kdy dostane scénář…“. Ale platí to i obráceně? Co nového vám už v průběhu zkoušek prozradila ta postava o vás samotném?To vám ještě neřeknu, vlastně to ani nevím, stále to v sobě hledám a doufám, že při dalších reprízách ještě hledat budu. Ale uvědomil jsem si – a nejen díky Jindřichovi – jak často se pohybujeme na hraně. Pracujeme a zapomínáme žít. Chybí mi například čas na rodinu. Od první čtené zkoušky až k premiéře jsem žil zavřený jenom ve svém vlastním světě, do kterého paradoxně neviděl nikdo jiný, dokonce ani režisér. A sám v sobě jsem si skládal všechny věty, jejich význam a smysl. Opakujete si všechno pořád dokola přes den v divadle na zkušebně a potom ještě jednou a znova hluboko v noci a najednou přemýšlíte sám nad sebou, o tom, co jste prožil, co jste hrál a co se vás dotýká. Pirandellova hra ovšem není návod ani odpověď. Je to cesta.Není vám potom líto, že Jindřich IV. a jeho přemýšlivé metafory zřejmě nikdy nebudou mít takový ohlas jako např. Brouk v hlavě, který je na Vinohradech i ve vašem předchozím angažmá, v Městském divadle v Brně, na repertoáru už dlouhých osmnáct let? A jaký je vlastně váš sluha Bouton ve srovnání s jeho „vinohradskou“ podobou?Za svým „Broukem“ se stále rád vracím, obě úspěšná představení ale nechci hodnotit. Feydeauova fraška si pochopitelně najde vděčné diváky v Praze i v Brně, ovšem přes jeden společný text, jsou to úplně jiné večery. Nejlépe se to ukázalo, právě když jsem měl před lety zaskočit za nemocného Viktora Preisse. Vzal jsem si scénář večer domů, byl to sice jiný překlad, ale divadlo je divadlo. Hrát se musí, a zvlášť když je vyprodáno. Ráno jsme se potkali na zkoušce a za chvíli jsme si upřímně řekli: „Díky, zkusili jsme to. Tohle nepůjde.“ Brouk v hlavě na Vinohradech je Viktora Preisse, jiná je režie, choreografie i rytmus představení. Přesný hodinový strojek Feydeauovy hry musí zkrátka mít na každém jevišti jiného hodináře. A pokud se ptáte na divácký zájem o Jindřicha IV. krátce před premiérou… V té inscenaci je v textu i mezi řádky napsáno velmi mnoho a chytře a já doufám, že to diváky bude zajímat. Lidé sice někdy říkají, že nechtějí vidět tzv. vážné hry, že jim stačí vlastní život, a v divadle se chtějí zasmát… Jenže člověk, který pláče smíchy, a člověk, který je zasažený silnou emocí a pláče, vypadá přece na první pohled stejně. A my se tentokrát snažíme publikum oslovit silnou emocí, protože to je podle mého názoru podstata a smysl divadla. Ve spolupráci se Zuzanou PaulusovouV příštím čísle rozhovor s Ondřejem Brouskem
