ČERVEN
PROSINEC
„Pamatuj si, Brousek je firma! A podle toho se musíš chovat,“ ještě dnes slyší ozvěnou pravidelná otcovská kázání z doby středoškolské puberty. Na jevišti se s tátou míjeli, potkali se jen několikrát a ve společném angažmá to stihli doslova na poslední chvíli. „Ale místo v šatně jsem po něm zdědil,“ raduje se Otakar Brousek ml., od poloviny letošního března už ten nejstarší ze dvou pokračovatelů ve vinohradské tradici hereckého rodu Brousků.
Jaká je vaše první „rodinná“ vzpomínka na Vinohradské divadlo?
Táta mě do divadla vozil už v kočárku a slavná herecká garda z Vinohrad, všichni byli moji strýčkové a tetičky. Strejda Řehoř, Bičík nebo Musil… Jedno velké fotbalové mužstvo. Jako fandové byli ovšem hodně promíchaní. Slávisté i sparťané, táta fandil Dukle, protože jsme bydleli v Dejvicích pod Juliskou. A představte si, občas mě tihle chlapi vzali mezi sebe a viděl jsem s nimi nádherné zápasy. Tenkrát hráli v Praze fotbalisté Celtic Glasgow nebo Ajaxu Amsterodam. A k tomu nikdy nechyběly párek nebo limonáda a „cuc na kládě v čokoládě“, prostě velká klukovská paráda.
Zůstalo v Divadle na Vinohradech dodnes něco z vašeho dětství?
Vůně zákulisí a vinohradského jeviště se mi připomene pokaždé, když projdu vrátnicí. Není to intenzivní vzpomínka, která vás doprovází všude a celý život, ale když jsem na Vinohrady přišel před rokem po docela dlouhé době, okamžitě jsem si uvědomil, že tuhle vůni divadla znám. Je to otevřená náruč, vlídné, trochu zaprášené prostředí, přesně jak si ho pamatuju. Snad až na nové vybavení v hereckých šatnách se tu nic – díky bohu – nezměnilo. Tady jsem taky zažil první silné okouzlení divadlem.
Některá z inscenací, ve které hrál váš tatínek?
Budete se divit, ale žádná z her, které byly na repertoáru. To, co mi tak nezapomenutelně utkvělo v paměti, byla pantomima. V Divadle na Vinohradech tehdy vystupoval slavný francouzský mim Marcel Marceau. Bylo mi osm nebo devět let a stal se zázrak! Otevřela se opona a celé tohle velké jeviště opanoval jediný člověk. Klasická pantomima, krátké příběhy, ve vteřině smích i dojetí. Zjevení. Jiřina Jirásková se mi později svěřila, že měla ten večer dvojitý zážitek. „Dívala jsem se na tebe a na jeviště a bylo to úžasný, protože jsem to s tebou prožívala ještě jednou.“ Dlouho jsem pak chodil do Divadla Na zábradlí na Ladislava Fialku, užíval jsem si Ctibora Turbu a Bolka Polívku. Pantomima mě bavila. Je to přece mimořádné umění, když si získáte diváky „jen tak“. Beze slov.
Připomněl jste mi jednu vaši soukromou poznámku o tom, jaká je to škoda, že jste si vinohradské jeviště „nezkusil“ už před deseti lety…
Jenom jsem si povzdechl, že v sedmapadesáti už vám není pětačtyřicet. A to je věk, kdy jste opravdu přece jen ještě při síle…
… a víc vás baví divadlo?
To nezáleží jen na věku, ale i na souboru, na rolích a repertoáru. S léty sice o životě a o divadle víte čím dál víc, ale zároveň taky trochu znejistíte nemocemi. Všechno nejde tak přesně jako dřív. Na jevišti potřebujete jistotu, nesmíte se bát, že vás zradí hlas, jako se mi to stalo nedávno při problémech se štítnou žlázou. Na tohle v mládí vůbec nemyslíte, chcete hrát jako o život, teprve s věkem přijde ta pravá tréma a zodpovědnost.
Vinohradské divadlo je vlídná, otevřená náruč, přesně jak si ho pamatuju z dětství.
Vaše začátky po konzervatoři byly vlastně ideální. Nastoupil jste do divadla na Kladně a hrál jste role, na které byste v Praze čekal ještě dlouho…
A možná bych se ani nedočkal. Na Kladně jsem hrál Hamleta, a nebylo mi ani třicet let. Četl jsem o něm, co jsem dal dohromady, a měl jsem pocit, že vím o té roli úplně všechno, ale co jsem tak asi o Hamletovi věděl?! Na druhou stranu jsem byl neuvěřitelně svobodný. Žádná zodpovědnost, obrovská výhoda mládí. Jeden můj kolega to pak u vína komentoval lapidárně: „Hamlet v osmadvaceti? Tak to už jsi herecky za zenitem!“ Mimochodem, velké jeviště v divadle na Kladně, tam jsem poznal skutečné herecké řemeslo… Škoda že je dnes v herectví na prvním místě autenticita, řemeslo jako by nebylo tak důležité. Ale buďte mezi zlatými portály „autentický“ pro diváky od první do šestnácté řady... I proto si vážím kolegů, kteří ctí herecké řemeslo a jsou na velkém jevišti jako doma. Jsou přirození stejně, jako by seděli večer doma s přáteli u stolu.
Měl jste vůbec před sebou jinou cestu než divadlo a herectví?
Bavily mě auťáky a dodnes mám rád ruce od šmíru, které se už z dálky připomenou vůní benzinu. V sedmnácti letech jsme si s bratrancem koupili auto. Pragovku z roku 1932, šestiválec. Nejlepší auto na světě. Nikdy jsem lepší nepoznal, a že jsem jich pár zkusil. Tahle pragovka měla už tehdy „vraceč“ blinkrů, posilovač brzd, uzamykatelný volant, denní a stálý počítač kilometrů… Věděl jsem, že se k autům můžu vrátit vždycky. I proto, když komunistům chyběl tátův podpis na Antichartě a sháněli ho doma i v divadle, pozval celou rodinu a probíral to zleva zprava, uklidňoval jsem ho, ať udělá, co chce, protože klidně půjdu šroubovat auta.
Jak vás tatínek v Divadle na Vinohradech přivítal?
Nikdy to nedával okázale najevo, ale myslím si, že byl pyšný. Když jsem nastupoval do angažmá, vzal si mě stranou – bylo to jen mezi čtyřma očima – aby mi řekl, že to zařídil a dostanu jeho místo v šatně. To je to místo, co jsem poznal už jako kluk. Domluvil mi to s garderobiérkou Zdeňkou Bouškovou, a kdybych cokoliv potřeboval, tak se mám na paní Zdeňku obrátit. Když potom přišel do divadla Ondřej, táta měl radost, že ta jeho firma Brousek právě tady na Vinohradech tak pěkně pokračuje. Škoda že se na mou roli v Jindřichovi IV. podíval už jen v záznamu na DVD z generálky… Ale prošli jsme všichni. A bez připomínek!
