Na začátku loňského roku osobně poděkovala za tisíce kondolencí a dodnes se věnuje žádostem z Česka i ze zahraničí o pojmenování významných cen, budov a veřejných prostranství po jejím manželovi. Zásadním způsobem přispěla k prosazení myšlenky režiséra Fera Feniče přejmenovat pražské ruzyňské letiště na Letiště Václava Havla. A v předvánočním čase si našla chvíli pro odpovědi na otázky o divadle. Především o Divadle na Vinohradech, kde během uplynulých více než třiceti let hrála řadu velkých rolí dramatického i komediálního repertoáru. Na jevišti domovské divadelní scény oslaví Dagmar Havlová také letošní životní jubileum. Jak jinak než v hlavní roli, v premiéře divadelní inscenace Ibsenovy Rebeky.
Vašemu angažmá v Divadle na Vinohradech předcházely čtyři roky po studiích na JAMU. Výrazný ohlas tehdy vzbudila vaše Soňa v Páralově Profesionální ženě v inscenaci Divadla Na provázku…
Soňa byla krásná, typicky páralovská postava a bylo to velmi úspěšné představení. Z té doby mám také ráda Puškinova Evžena Oněgina v Martě, školním divadle JAMU, kde jsem hrála Taťánu. Právě ta mě navnadila na velké kamenné jeviště a na role žen s bohatým vnitřním životem, které jsem pak velmi často hrála.
Jsou právě takové role pro vás jen „velké“ postavy slavných her nebo v nich hledáte pokaždé i něco víc sama pro sebe?
Role by mě měla osvobodit od mých osobních starostí alespoň po dobu představení.
Dalším zastavením ve vaší herecké kariéře bylo Divadlo Jiřího Wolkera (dnešní Divadlo v Dlouhé), které se repertoárem zaměřilo na dětské diváky a mládež – tzv. od pohádek, přes Shakespeara, až k muzikálům.
Princezny v pohádkách jsem moc nehrála, spíš mě obsazovali do klasických titulů. Hrála jsem Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy, trojroli ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu… Ale hrát pro děti je nejen těžké, protože je potřeba udržet jejich pozornost, ale někdy také nebezpečné, protože po vás střílejí z praku hřebíky, házejí svačinami a jinými předměty.
„„Vinohradské divadlo je výjimečné v tom, že držíme pospolu možná víc, než je zvykem.““
Ještě dnes si pamatuji na představení pro školy. Třeba na Checcu v Poprasku na laguně, kterou jsem – v pudu sebezáchovy – odehrála po celé představení výhradně zády k hledišti plnému dětských diváků.
A jak jste v té době vnímala Divadlo na Vinohradech a jeho soubor?
Do Vinohradského divadla jsem nastoupila ve svých pětadvaceti letech. Souboru jsem si velice vážila a uctívala jsem ho. Není tedy divu, že jsem měla velkou trému. Naštěstí se mi Miloš Kopecký už při naší první společné premiéře svěřil, že ho tréma provází celý život.
Z vašich prvních inscenací na Vinohradech ráda připomínáte hru Lillian Hellmanové Lištičky. Proč právě tohle představení?
Při zkouškách na Lištičky jsem totiž zažila neobvyklý způsob zkoušení. Režisér Stanislav Remunda nás vedl po neprobádaných a nepopsaných cestách.
Spolupráce s Ivou Janžurovou a s Milošem Kopeckým byla velká škola. S vděkem vzpomínám i na další inscenaci Stanislava Remundy, Svatbu Krečinského, ve které jsem hrála Lidočku a Martin Štěpánek úžasně Krečinského.
V té době jsem hodně točila komediální role, a najednou jsem se mohla na jevišti vrátit k dramatickým postavám.
Dagmar Havlová jako Alexandra Giddensová ve hře L. Hellmanové Lištičky, 1980 (s Ivou Janžurovou)V Divadle na Vinohradech jste se nejčastěji potkávala s režisérem Jaroslavem Dudkem. Jaký je očima herečky ideální stav spolupráce s režisérem?
Myslím, že základem vztahu herec–režisér, ze kterého může něco vzniknout, je mimo talentu a píle především vzájemná důvěra ve schopnosti a profesionalitu toho druhého. A vzájemný respekt. A pak už jen záleží na tom, jak dokážeme jeden druhého inspirovat, nebo i provokovat k hledání různých možností výkladu role a vyznění celé hry. Na každou roli se velmi dlouho připravuji, hraji-li historické postavy s reálným základem, přečtu si dostupnou literaturu o době, ve které postava žila, o módě, o politickém pozadí atd. Snažím se zjistit všechno, co potom použiji v příběhu, byť třeba nonverbálně. Odjakživa tíhnu k režisérům, pro které je podstatná vnitřní motivace jednání postav. Proto se mi dobře pracuje třeba s Vladimírem Morávkem nebo Zdeňkem Kaločem.
Z pana režiséra Dudka jsem měla takový respekt, že jsem byla jako ochromená. A přesto mě obsadil do téměř všech svých divadelních inscenací a do mnoha velkých rolí v televizi. Pod jeho vedením herec nemusel být šťastný, ale snad nikdy nebyl špatný. Naprosto jsem mu důvěřovala. Vyhovovalo mi také, že sledoval každou reprízu a dával připomínky až do derniéry. Tím mě naučil disciplíně hrát každé představení se stejnou intenzitou a nasazením jako o premiéře, neulevovat si. Vzpomínám na jeho větu: „Nikdy nevíte, kdo sedí v hledišti.“
Dagmar Havlová jako krajčířka Eva v dramatu G. Preissové Gazdina roba, 1992 (se Svatoplukem Skopalem)Zmínila jste režiséra Zdeňka Kaloče a právě o jeho inscenaci Gazdiny roby a vaší Evě mluvíte snad nejčastěji jako o roli, která přišla v pravý čas…
Eva krajčířka vypovídala o krásné lásce, o vzdorné moravské duši, o duši svobodné, o boji, který každý opravdový člověk musí svádět sám se sebou. Velmi intenzivně se prolnulo moje já s jejím životem a od té doby hledám role, které mi něco podobného umožní. Takové spřátelení či souznění cítím například i s Roxanou v Kohoutově adaptaci Cyrana z Bergeracu.
Je naopak ve vašem životě některá z rolí, o níž se tolik nezmiňujete, a přece ji máte ráda a je vašemu srdci blízká?
Je to určitě postava kněžny Raněvské, jejíž křestní jméno Ljubov zřejmě Čechov nevybral náhodně.
Po vašem odchodu z divadla v devadesátých letech jste jistě měla i jiné nabídky, proč jste se později znovu vrátila právě na vinohradské jeviště?
Do Divadla na Vinohradech jsem se toužila vrátit celou dobu našeho působení na Hradě. Bylo to velmi složité, ale role posluhovačky Kathleen v Horowitzově Chvíli pravdy se ukázala pro můj návrat po jedenácti letech jako zásadní. Inscenaci jsme s Petrem Kostkou, sami dva na velkém jevišti, hráli šest let. Úžasná zkušenost.
Po svém návratu jsem už nezastihla partnery, které jsem měla ráda, např. Bróďu, Radka Brzobohatého, Petra Haničince nebo Jiřinu Bohdalovou. Většina spolupracovníků z techniky a v zázemí Divadla na Vinohradech ale zůstala, a tak jsem se vrátila – jak s oblibou říkám – „domů“.
Kdy jste se poprvé potkala s Rebekou z Ibsenova dramatu Rosmersholm? V čem je pro vás její příběh osobně zajímavý?
Peter Zadek, režisér slavné a ceněné vídeňské inscenace této Ibsenovy hry, někde napsal, že je to příběh o lásce, která zušlechťuje, ale současně bere sílu a ochromuje vůli. Kolik forem má láska. Zajela jsem se podívat do Skienu, Bergenu, do Osla, kde Ibsen pobýval, a také na „nejsevernější sever“, odkud přichází Rebeka. Do kraje trollů, víl a bílých koní. Text hry jsem četla už před lety jedním dechem jako detektivku – psychologickou a mystickou současně. A její hlavní záhadou pro mě byla Rebeka. Teď, když ji znám víc, zdá se mi, že jí v té nejintimnější rovině dokonale rozumím. A rozumím také tomu, proč Ibsen odmítal jakkoliv své hry měnit a vysvětlovat. Stejně jako on mám problém odkrývat v rozhovoru svůj vnitřní život a svá tajemství. A jestli to dělám, tak především kvůli Tomáši Töpferovi a vinohradským divákům.
Jaký byl vliv vašeho muže, Václava Havla, na výběr vašich rolí v divadle, mluvili jste o nich?
S Václavem jsme diskutovali většinou o jeho textech a hrách, hodně je se mnou probíral. Já jsem ho naopak chtěla vždycky spíš překvapit svojí rolí až na jevišti. Pokud měl čas, chodil na všechny reprízy, často potají a potom jen plaše řekl: „No, bylo to dobré.“
Na konci roku jsme si připomněli rok od smrti Václava Havla, pomohlo vám v nejtěžších chvílích po jeho odchodu také divadlo, vztahy s kolegy a vaše práce?
Pomáhá mi hodně to, že jsem se zahrnula prací. A kolegové mě podrželi. V tom je naše divadlo výjimečné. Držíme pospolu možná víc, než je zvykem. Až na pár špendlíků „zapomenutých“ v jednom z barokních kostýmů královny Kristiny. Na poslední generálce jsem tehdy odehrála scénu se špendlíkem zabodnutým hluboko v mé paži. Samozřejmě bez mrknutí oka, jak titulní hrdince Strindbergovy hry přísluší. Ale to už je dávno.
Mezi vašimi oblíbenými výroky se sice často zmiňuje Churchillovo „Procházíš-li peklem, hlavně se nezastavuj“, ale nevím, zda je to skutečně bonmot, který máte ráda…
Oblíbila jsem si jinou životní moudrost: „Kdo v slunci chodí, stíny ho následují.“ Božena Němcová – Babička.
© odpovědi Dagmar Havlová
V únorovém čísle: rozhovor se Simonou Postlerovou