Zdeněk Řehoř jako Jan Hlubina, F. Šrámek:
Měsíc nad řekou, 1970
V Divadle na Vinohradech se přes nejrůznější společenské a politické krize uchovala atmosféra pracovní soudržnosti a lidské slušnosti. To je taky důvod mého dlouholetého angažmá. Kéž by stejné důvody měly i generace po nás!
(Zdeněk Řehoř, Vinohradské listování, 1992)
Narodil se 30. srpna 1920 v Jičíně, kde prožil idylické dětství, absolvoval reálku a začal studovat Raisův učitelský ústav. Po tatínkově smrti se s matkou a sourozenci přestěhoval do Prahy, kde pedagogické studium sice dokončil, ale vzápětí zběhl k divadlu. Debutoval v Dětském divadle Míly Melanové. Následoval dnes už legendární Větrník, na jaře 1944 se tu proslavil jako vůbec první Limonádový Joe v Brdečkově parodii. Od podzimu téhož roku byl však hospitalizován v plicním sanatoriu a po roční léčbě našel útočiště u Jindřicha Plachty v jeho zájezdovém Divadle pod Plachtou. Další tři sezony působil u E. F. Buriana a od r. 1950 zakotvil v Divadle na Vinohradech, kam ho angažoval ředitel Jiří Frejka.
„Láska k divadlu a pokora před prací v něm“ – to byla zásada, s níž třicetiletý Zdeněk Řehoř vstoupil do své nové a zároveň poslední, celoživotní divadelní štace. Za první výraznější úspěch považoval Michala de Causis v Jiráskově Janu Husovi, ale k Řehořovým nejoblíbenějším světovým klasikům patřil nepochybně Shakespeare. Ve Veselých paničkách windsorských si zahrál dokonce dvakrát: poprvé Fentona, podruhé po letech Dvojctihodného pátera Velebu. Vynikající byl jako Polonius v Hamletovi. A když později rekapituloval svá vinohradská léta, uvedl i další role: „Rád vzpomínám mj. na Butlera ve hře Vítr ve větvích Sasafrasu, na Ondru v Matce s paní Scheinpflugovou, pak to byl Kamil v Broukovi v hlavě, Lebeděv v Čechovově Ivanovovi, Hlubina v Měsíci nad řekou…“ Rozsáhlá a rozmanitá byla ovšem i jeho činnost mimodivadelní. Ve filmu si zahrál přes osmdesát rolí. Klíčovou byl nesporně Antonín Jakub (v Gajerově snímku Divoký koník Ryn), který se po odchodu sovětských vojáků po válce ujme opuštěného koně a putuje s ním ze Šumavy až do rodné vsi. Naprosto odlišnou postavu notorického alkoholika vytvořil o sedm let později ve snímku Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí. Často a rád spolupracoval s televizí, např. v populárním seriálu Taková normální rodinka dojímal diváky svou láskou k želvičkám Poldinkám, zatímco v Krkonošských pohádkách rozesmál děti i dospělé jako „Hajnej“.
Před prvním vstupem na scénu zakopával o vlastní nohu,
aby se mu to nestalo před publikem.
Zdeněk Řehoř jako Kalafuna a Jiří Plachý jako Švanda,
J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1973Osobně jsem Zdeňka Řehoře poznala v druhé polovině 60. let, kdy jsem na Vinohradech pracovala jako dramaturg. Vlastík Brodský, Zdeňkův dobrý kamarád už od dob Větrníku, o něm řekl: „Od Zdeňka byste nikdy žádnou kulišárnu nečekali, protože má svůj nevinnej farářskej kukuč. To byste ale koukali, jak mu svítěj očička, když vám něco vyvede!“ Pravda je, že Řehořovy kanadské žertíky byly velmi nápadité, nikdy však urážlivé nebo vulgární. On sám byl pověrčivý. Například před prvním vstupem na scénu zakopával o vlastní nohu. (Rituál praktikoval proto, aby ho ten malér nepotrefil před publikem.) Jinak to byl oddaný fotbalový fanoušek, třebaže sám nesportoval. Náruživý filatelista, který chodíval na burzu známek. A také milovník jezevčíků – odchoval dokonce tři. Každého venčil už ráno o půl osmé a přitom se většinou učil své role. Podle kolegyně Antonie Hegerlíkové „byl šťastný, když hrál“. To je pravda, ovšem neméně intenzivní byla jeho potřeba vytvořit stejně harmonickou rodinu, jakou měl v dětství. První manželství s herečkou Věrou Krpálkovou vydrželo pouze dva roky. Naštěstí ale druhé partnerství už bylo trvalé. S manželkou přijali za vlastní Janičku z dětského domova, které však neřekli jinak než Žanetka. Předsevzetí, že jí připraví stejně bezstarostné dětství, jaké prožil sám v Jičíně, Zdeněk Řehoř splnil. Prázdniny a vlastně veškerý volný čas trávila rodinka na chalupě v Kytlici. Malebná víska v Lužických horách se stala jejich druhým domovem. V létě například často doprovázel dcerku k Mlýnskému rybníku, ale sám se jaktěživ nekoupal. Raději lezl na chalupě po stromech, jako jeho „dědek“ z filmu Trhák. Za svou jedinečnou uměleckou činnost dostal několik vyznamenání. Poslední ocenění Herecké asociace Senior Prix z roku 1993 si však užil jen krátce, zemřel v Praze 8. listopadu 1994.
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1966–1970