Při hlavních zkouškách hořké komedie Hanocha Levina Nesnesitelné svatby visí v zákulisí několik svatebních modelů pro nevěsty. Kostýmní výtvarnice Hanáková je společně s režisérem Deákem kontroluje a postupně odnáší do dámských šaten.
Studenti DAMU, kteří přišli na náhled zkoušky a hru neznají, jsou zvědaví, kolik těch nevěst nakonec v inscenaci bude, kolik těch nesnesitelných svateb se během jednoho večera odehraje. Před zkouškou jsme jim to neprozradili a neprozradíme to ani vám.
Znát Levinovu hru a předem vědět, jako třeba v případě Zkrocení zlé ženy, na co jsem se do divadla vypravil, nemůže kromě několika teatrologů nikdo. A je tedy slušné neprozradit tajemství. Co však prozradit musíme, je, že tato světově úspěšná, hořká komedie poprvé vstupuje na česká jeviště. Hru z hebrejštiny, z „rozsypaného čaje“, jak říká, přeložil Jaroslav
A. Haidler a umožnil tak milovníkům divadla, aby se poprvé seznámili s autorem více než padesáti her, s izraelským divadelníkem Levinem, mužem, který je necelých patnáct let po své smrti považován za moderního klasika.
Ve Zkrocení zlé ženy se “ti dva“ nakonec vezmou. Vezmou se i tady? A není to, stejně jako u Shakespeara, jen jeden pár, jehož milostné eskapády a salta sledujeme. Levin zabydlil svou hru desítkou skvěle vykreslených postav, plných tužeb a pochybností, nadějí i strachu. Je to svět nahlížený se soucitem a přitom s komediálním nadhledem nad vším tím pinožením a připomene nám důvěrně známý svět Poláčkův či Hrabalův. Židovský humor, zájem a pochopení pro neprivilegované neobyčejně „obyčejné“ lidi a pevné zakořenění této hry do středoevropské životní zkušenosti činí hru zvlášť přitažlivou, jak napovídají i reakce diváků při generálních zkouškách.
Autor zabydlil svou hru desítkou postav,
plných tužeb, pochybností, nadějí i strachu.
„Tak my do těch televizí budeme posílat obrázky z královské svatby Williama a Kate,“ rozhoduje se režisér se scénografem Bazikou. Na jevišti je opravdu několik hrajících televizních „beden“. Je jich víc než těch svateb; ale zase svatby jsou i v těch televizích, svatby a šťastné konce se tak umocňují a tvoří jakýsi rámec života všech postav, které také touží po štěstí a vzhlížejí k němu, častěji ovšem do filmových příběhů než do příběhů vlastního života.
Ony ty televize na scéně nejsou jen jako nějaká inscenační manýra. Levinova hra obsahuje tolik příběhů, že by se mohly odehrát v nekonečném televizním seriálu. Zde jsou s dramatickou a komediální účinností koncentrovány a s nimi i všechny protichůdné emoce, které se v televizích donekonečna rozmělňují a recyklují. Jan Šťastný jako Krum, který se po pokusu uchytit se ve „velkém světě“ vrací do rodného hnízda, požaduje při zkoušce po Andree Elsnerové (Truda), aby ta facka, kterou mu dá, nebyla markýrovaná, aby mlaskla. Lilian Malkina, Krumova matka, řeší už několikátou zkoušku problém s parukou. Václav Svoboda jako nemocný a nepohledný Tugati před vytouženou svatbou přemítá o celoživotním dilematu postavy – zda dělat rozcvičku ráno, či večer. Lucie Polišenská (Dofa) jako jeho potenciální nevěsta je při zkoušce opakovaně zaskakována kostýmními variacemi krátkých sukní a bundiček, v nichž musí dojemně přemítat před zrcadlem o tom, jak se její postava jeví mužům na první a na druhé pohledy. Petr Rychlý přepíná z italštiny do českého sprosťačení uprostřed slova, Martin Zahálka (Dulce) při zastavované „scéně z manželského života“ po osmé stojí nad Lucií Juřičkovou (Felicie) a my nevíme, zda do ní v příští vteřině kopne, nebo jí podá pomocnou ruku, Jiří Čapka (Pohřebák) přehazuje z jedné ruky do druhé zapálený doutník a ostrou břitvu a Pavel Rímský (Doktor) zkouší, jak diagnostikovat pacienta, aniž by mu věnoval jediný pohled.
Nesnesitelné svatby klopotem hlavních a generálních zkoušek dospěly ke své premiéře a my všichni v divadle věříme, že vás inscenace zaujme a potěší právě tak, jako všechny, kdo se na ní podíleli.