2013/III listopad 2014 DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK vydává Divadlo na Vinohradech
﷯﷯ ﷯ Počátkem 30. let procházelo Městské divadlo i Komorní divadlo uměleckou i ekonomickou krizí. Novému řediteli JUDr. Bedřichu Jahnovi, zvolenému do funkce na jaře 1935, se ji však podařilo pomocí řady účinných opatření postupně zvládnout a divadlo se opět ocitlo na vzestupu.  Do sezony 1938/39 vstupovala obě divadla s pečlivě připraveným repertoárem. V Městském divadle s velkým úspěchem hostoval Miloš Nedbal v nové veselohře Generál bez vojska, Komorní divadlo vyprodávala Jiřina Štěpničková ve francouzské veselohře Barbara…  Koncem září se však politická situace přiostřila a napětí z hrozící války mělo ničivé důsledky na provoz i návštěvnost obou divadel. Jen díky obětavému uměleckému souboru a oddaným zaměstnancům se dařilo chod divadla udržet v normálu. Na události ze září 1938 – Mnichovskou dohodu a její důsledky – reagovalo vedení divadla změnou dramaturgického plánu a nasadilo převážně české hry (např. Tylova Jana Husa nebo dramatizaci románu Babička od Boženy Němcové).  A pak už události nabraly rychlý spád. V březnu 1939 bylo rozpuštěno stávající zastupitelstvo města Prahy a vznikla správní komise v čele s primátorem dr. Otakarem Klapkou. Intendantem Městského divadla se stal dr. Otakar Kádner, ředitel vyšší zemědělské školy, který začal ihned zasahovat do divadelního provozu, ačkoli s ním neměl žádné zkušenosti. Z jeho popudu dostali výpověď všichni „přestárlí“ herci, zejména herečky Marie Ptáková a Marta Májová. Teprve po dlouhém jednání mohly obě tyto zasloužilé dámy zůstat v divadle ještě další sezonu. Do uměleckého souboru byli v tomto období angažováni Anna Letenská a Miloš Nedbal.  Sezona 1939/40 byla připravena podle uměleckého programu, vyhlášeného dr. Jahnem při jeho nástupu do ředitelské funkce, divadlo se snažilo fungovat normálně.  Hvězdou sezony byla Jiřina Štěpničková, sklízející ovace v titulní roli dramatu Panna Orleánská i jako Kateřina ve Zkrocení zlé ženy.  Do „Komorního“ se zase chodilo na Růženu Šlemrovou, velký úspěch měla v zimě 1939 veselohra Moudrá Penny, v níž pohostinsky vystupovala Adina Mandlová. Nataša Gollová zase zazářila po boku mladého Rudolfa Hrušínského ve zdařilé inscenaci Naše městečko.  Sezona 1939/40 patřila po umělecké stránce mezi nejúspěšnější období Městské činohry vůbec, a byla dokonce přirovnávána k sezonám Hilarovým. Příjmy za rok 1939 pokryly i schodky za roky 1937 a 1938 (které činily 266 000 K) – a navíc zůstal čistý zisk 65 288 K! ﷯Navzdory těmto úspěchům se ředitelská mise dr. Jahna rychle chýlila ke konci. V lednu 1940 uveřejnil deník Nástup červenobílých dva štvavé články zaměřené proti dramaturgovi Městského divadla Franku Tetauerovi, proti členům správního výboru družstva a zejména proti řediteli Jahnovi. Ten sice v dopise dr. Kádnerovi všechna obvinění vyvrátil, ale v dalším dopise už intendant žádal stažení dvou her z repertoáru (autorem jedné z nich byl právě dramaturg Tetauer) a zastavení příprav další hry. Jahn to vnímal jako nepřípustný zásah do repertoáru, k němuž intendant podle smlouvy s Pražskou obcí nebyl oprávněn. Nakonec musel předseda spojeného družstva (což byla instituce, která divadlo řídila) požádat o souhlas s uvedením hry přímo vedoucího redaktora Nástupu červenobílých dr. Zástěru a vedoucího „kulturní“ rubriky tohoto plátku dr. Mrkvičku.  A útoky pokračovaly: intendant Kádner žádal odvolání ředitele Jahna, ale zdatný právník dr. Jahn poukazoval na protiprávnost postupu, opatřil si dobrozdání od tří kolegů – špičkových právníků, kteří mu jeho názor potvrdili, ale ani to nepomohlo. Ředitel Jahn pochopil, že má mocné nepřátele, usilující o jeho odstranění. Rozhodl se tedy na ředitelskou funkci rezignovat.  Počátkem února 1940 si primátor dr. Klapka zavolal na radnici předsedu družstva Bártu a požadoval okamžité Jahnovo odstoupení. Jeho místo měl zaujmout generální zmocněnec, ustanovený pro Městské divadlo, dr. Vladimír Říha.  „Tím byla záležitost pro mne vyřízena,“ napsal dr. Jahn ve svých vzpomínkách. „V pátek 9. února 1940 jsem oznámil svou demisi přípisem adresovaným předsedovi družstva p. Bártovi a rezignoval jsem zároveň na své členství ve správním výboru družstva.“ Připomněl, že divadlo opouští za „naprosto spořádané situace hospodářské a za všeobecně uznávané nejlepší situace umělecké“, odnesl si své věci z ředitelny a uzavřel za sebou pět let života, která věnoval divadlu. Četné komentáře v tisku poukazovaly na neodůvodněnost útoků proti němu a zdůrazňovaly Jahnovy značné zásluhy o povznesení Městského divadla. I přes toto zadostiučinění odcházel dr. Jahn se smutkem. A na „jeho“ Vinohradské divadlo čekaly těžké časy…