„No řekněte, není tohle divadlo krásné?! Úžasný závěr mojí herecké kariéry,“ rozhlíží se kolem sebe a očima co chvíli pohladí vzácné historické detaily. Jako by Libuše Švormová stále nevěřila, že se – po více než třiceti letech v Městských divadlech pražských a hostování na menších scénách – vrátila zpátky na velké divadelní jeviště.
Připomněla jste si na Vinohradech své pardubické začátky u divadla?
Dva roky v Pardubicích pro mě byly nádhernou zkušeností, ale na Vinohradech jsem si vzpomněla především na DAMU, kdy jsme jako studenti statovali u Otomara Krejči v jeho režii Hrubínovy Srpnové neděle ve Stavovském divadle. A to byl zážitek, na který do smrti nezapomenu. Co všechno jenom vykouzlil scénograf Josef Svoboda na základě Hrubínova textu! A vůbec ta možnost být u toho, vedle Jiřiny Šejbalové a Bohouška Záhorského nebo Karla Högera a naší paní profesorky Vlasty Fabianové.
Ale velké jeviště vám souzeno nebylo…
Máte pravdu, protože divadla ABC a Rokoko, kde jsem hrála tak dlouho, nebo dnes už zapomenuté Komorní divadlo v Hybernské ulici, to byly malé scény a většinou v podzemí. Pokaždé když jsme vyšli nahoru „na vzduch“, smáli jsme se, že to máme místo výletu do Tater.
Opravdu jste měla v mládí před sebou jedinou cestu – herectví?
V dětství jsem chtěla být i profesorkou přírodopisu, četla jsem si třeba Klíč k určování rostlin, ale později na střední výtvarné škole už vyhrálo divadlo. Ráda jsem si četla divadelní hry a texty jako knížky. Užitá grafika musela jít stranou. A jako jedno z prvních představení jsem viděla Balzacovu Evženii Grandetovou s Danou Medřickou v hlavní roli. Jestli by mě tenkrát napadlo, že budu v Komorním divadle taky jednou hrát! Šla jsem domů úplně oslněná a říkala si, takhle hrát divadlo, to bych byla šťastná. Jenže jsem hrála úplně jiný obor.
Styl komedie, jaký nabízí „Písnička“ Noëla Cowarda nebo Linehanova Bytná na zabití, jste se vyučila v Městských divadlech pražských pod vedením ředitele a režiséra Oty Ornesta?
Ano, konverzačka byla u pana ředitele Ornesta králem. Ostatně celý život mám ráda hry, kde jsou výborně napsané dialogy. Proto jsem si tak zamilovala Wildova Ideálního manžela nebo Jak je důležité míti Filipa. Takzvané vizuální divadlo, kde slovo je až na druhém místě, mě nikdy nepřitahovalo. Zato „Písnička“ mě oslovila už při čtení. Hned totiž poznáte, když divadelní hru napíše herec pro své kolegy nebo dramatik, který velmi dobře zná divadelní prostředí. Noël Coward „Písničku“ věnoval právě takovým „starým bábám“ od divadla, jaké jsme se tu převážně sešly. A stejně tak třeba Stephen Beresford při psaní hry Poslední z Haussmanů myslel na herce. Takové postavy mám ráda.
Patří k nim i vaše nová role paní Wilberforceové?
Ovšem, jak by ne. A víte, na koho v téhle souvislosti často vzpomínám? Na Merinku Rosůlkovou. Mařenka byla moje velká láska. To by byla postava pro ni. Tyhle staré dámy si užívala. V podstatě zažila velkou kariéru až na samém konci života. Hrála jsem s ní v Charleyově tetě, mám před očima její dialogy s Viktorem Preissem v komedii Harold a Maud. Pokaždé byla tak osobitá, člověk jí doslova visel na rtech. Jako kolega i jako divák.
Vážím si všech lidí „za oponou“.
Vytvářejí zázemí divadla, jeho atmosféru a humor.
V čem je konverzačka pro herce přitažlivá a čeho se v textu bojí?
Konverzačka není Čechov. Líbí se mi, když věta střídá větu ve správném rytmu a situace mají svou pointu. Zároveň je to ale velmi ošidné, protože stačí jedno chybějící slovo, a všechno se vám okamžitě rozpadne. V normální hře můžete v tu chvíli většinou rychle něco vymyslet, ale tady by to divák okamžitě poznal. Díkybohu, paměť mi zatím slouží… Budu možná trochu neskromná, ale vážně asi už není tolik hereček mého věku, které jsou schopné hrát, všechno si zapamatovat a zároveň ještě lítat po jevišti. Zkoušky jsou docela náročné, patnáctkrát během dne schody nahoru a dolů. A pan režisér Juraj Deák nám nic neodpustí. Navíc parta gangsterských muzikantů, kolegové, si neustále v textu něco přidávají a roztomile si vymýšlejí nejrůznější vtípky, ale trošku se nám to rozrůstá pod rukama. Do premiéry bude ještě hodně práce.
Stále si paměť cvičíte nad partií šachu s vaším mužem?
Kdo vám tohle řekl? Šachy hraju mizerně. Můj muž mě aspoň naučil, jak se pohybují figurky na šachovnici, to jsem vůbec neznala. Ale vlastně jsem nikdy pořádně do tajemství šachové hry nepronikla, neumím přemýšlet ani na dva tahy dopředu. Kombinační myšlení! Kampak na mě se Stoppardovým Dvojitým agentem. A to jsem měla tatínka profesorem matematiky. Každého, kdo vyšší matematiku pochopil, upřímně obdivuji. Chtěla bych jí víc rozumět. Můj otec třeba skrze ni lépe poznal skladby mého milovaného Bacha. Říkal mi, že v Bachově hudbě taky slyší matematiku.
Vrátilo se vám v Divadle na Vinohradech i něco z toho pocitu „domácího“, až rodinného vztahu, jaký jste kdysi poznala v Městských divadlech pražských?
Zákulisí v Divadle na Vinohradech je podobné, to je můj další splněný sen. Protože zájezdová představení, kterých mám v diáři stále dost, potřebují hodně energie. Shánět si rekvizity, prát si všechno sama… Na Vinohradech je perfektní servis. Celý život jsem si vážila všech lidí „za oponou“, kteří především vytvářejí zázemí divadla, jeho atmosféru a humor. Je to velmi osobní pocit, ale divadlo skutečně může být jako vaše rodina, když se to povede. A věřte mi, technikům, garderobiérkám, lidem z produkce nebo obchodního oddělení bych, za to jak nám pomáhají, přála jeden velký aplaus na konci každého představení.
Poděkování Marii Valtrové, autorce knihy Ornestium – slavná éra Městských divadel pražských
V červnu rozhovor s Otakarem Brouskem ml.
