Inscenace Ibsenova dramatu vášní a svědomí Rebeka (Rosmersholm) v režii Juraje Deáka s Dagmar Havlovou v titulní roli vstupuje do své třetí sezony. Když jsme ji před dvěma roky připravovali, věřili jsme, že diváky, kteří upřednostňují velkou činohru, tedy onen divadelní druh, jenž na vinohradskou scénu především patří, tento zřídka uváděný Ibsenův vrcholný text dokáže uspokojit. Věděli jsme ale současně, že například v berlínské Volksbühne, jednom z nejpřednějších evropských městských divadel, se jejich inscenace dočkala tuctu repríz a poslední české nastudování, inscenace J. A. Pitínského v ND Brno, se hrálo jen pětkrát. Nyní se už našim divákům můžeme přiznat: doufali jsme, že se s naší inscenací dostaneme mírně nad deset představení a že náročnost látky budeme v měsíčním hracím plánu muset divácky vyvažovat zvýšeným přídělem poptávaných komedií.
Naštěstí jsme se mýlili. Inscenace se solidní, osmdesátiprocentní návštěvou spěje ke své třicáté repríze. Spěje ale také ke své derniéře, kterou jsme původně očekávali už v říjnu, ale divácký zájem nás povzbudil ještě k několika dalším reprízám.
Ibsenova Rebeka otevřelav repertoáru dramaturgickou linii o mravních dilematech dnešního člověka.
Ibsenova Rebeka otevřela v našem repertoáru dramaturgickou linii, v níž se zabýváme mravními dilematy dnešního člověka. A protože krajina, ve které dnes a denně každý z nás řeší etické problémy a rozhoduje se, jak se má chovat, je tvořena rodinou, či alespoň partnerstvím, fungujícím, či, častěji, nefungujícím v nějakých souvislostech obce a společnosti, protože to společenské, ať chceme, či nechceme, má stále vliv na naše intimní, soustřeďujeme se na velké příběhy odkazující nás k základním hodnotám naší kultury a civilizace. Tak jako naše vztahy (milostné, partnerské, rodičovské, kolegiální, pracovní atd.) jsou v neustálém ohrožení ztráty stability, a my přitom tak zoufale potřebujeme pro svůj život jistotu a stálost, jsou ve stálém ohrožení i ony základní hodnoty, které si pragmatický lidský duch dokáže zrelativizovat.
Velké lásky, velké ideály, velká odvaha – to je východisko Rebeky Westové (Dagmar Havlová), která přichází jako domácí pomocnice do rodiny pastora Rosmera. Rosmerovský rod, který významně ovlivňoval po několik generací život okolní pospolitosti, představuje právě onu jistotu, kterou těžce se životem protloukající sirota Rebeka potřebuje. Ale moderní, dnes bychom řekli pokrokové myšlení nahlodalo už onu přísnou protestantskou pevnost rosmerovské tradice. Pastor Rosmer (Roman Zach) je ovlivněn skepsí moderního ducha a poctivě se snaží s čistým svědomím budovat své vztahy k lidem, obci i Bohu. Zdá se, že Rebeka, s níž, jak pastor věří, sdílí stejný myšlenkový svět a blízkost eroticky nezatíženého přátelství, mu může v tomto jeho úsilí pomoci. Výsledek: Rosmerova žena se utopí, Rosmer ztratí Boha a soupeřící politické síly se pokoušejí jeho společenskou autoritu získat na svou stranu.
V rozpadu hodnotového řádu vyjevují se i skryté důvody jednání. Mistr postupně a napínavě odhalovaných záhad lidských duší Henrik Ibsen rafinovaně staví hru jako detektivku, v níž Rebeka i Rosmer postupně jeden před druhým i každý sám před sebou odhalují, co jsou zač. Toto drama má vedle myšlenkových přesahů a silného milostného příběhu také skrytou, ale účinnou kriminální zápletku.
V Ibsenově hře jde o lásku, a dokonce i o lásku zapovězenou, o skrytou vášeň a potlačovanou nenávist, o úděl člověka v časech, kdy staré hodnoty jako by už přestaly platit a nové se jen obtížně přijímají. Jde především o ty hodnoty, o to, jaká je vazba mezi nadosobními hodnotami a osobními vztahy, které si v rámci těchto hodnot – či ve sporu s nimi – vytváříme.
–dral–
„Býti aktuální a rezonovat v čase, který je nám společně dán, toť asi pravé divadlo, které není jen podívanou, atrakcí a místem oddechu, ale doslova občanským postojem…“
Tomáš Töpfer
Na slova, kterými ředitel Divadla na Vinohradech děkoval hercům po slavnostní premiéře, teď myslím s pohledem do programu na poslední reprízy. Ale ještě dřív, než se s Frischovou Andorrou rozloučíme, patří poděkování všem divákům, kteří přijali tuhle inscenaci jako důležitý krok vinohradské dramaturgie a v průběhu roku ať už přímo v reakcích na webu DnV nebo v textu vlastních internetových blogů ocenili, že se s Andorrou na vinohradské jeviště vrátilo divadlo velkého příběhu a naléhavého poselství. Lukáš Dubský mj. píše: „Andorra je ambiciózní inscenací a podle mého názoru patří přesně k tomu typu velkoformátového divadla, které sluší repertoáru takového divadelního domu, jakým jsou Vinohrady.“ A k dramaturgickému výběru hry ještě dodává: „Tenhle příběh by se mohl odehrát kdekoliv jinde – ať už je to dramatikovo rodné Švýcarsko nebo naše česká kotlina. V promluvách jednotlivých postav se odhaluje omezené chápání světa, snaha zbavit se vlastní odpovědnosti za to, co se stalo.“ Nebyl snad nikdo z hodnotitelů, kdo by neocenil herecké obsazení v čele s Ondřejem Brouskem a Ivanou Uhlířovou. Mnozí však našli slova uznání i pro herce, které z filmu nebo televizní obrazovky znají spíš z jiného druhu rolí: „Po zhlédnutí tohoto strhujícího představení si musím položit otázku, proč režiséři obsazují Václava Vydru pouze do komediálních rolí? Výkonem v postavě Učitele mě přesvědčil o tom, že je všestranně nadaným hercem, který tragické role zvládá ještě lépe než ty ohrané, komické. Z jeho citlivě podaných replik běžel mráz po zádech a následně se i řinuly slzy z očí.“ Důkazem, že o stylu a zaměření své domovské scény přemýšlejí i sami vinohradští herci, jsou jejich rozhovory s novináři. Odpovídají na otázky, které se dotýkají nejen jejich aktuální práce, ale směřují ještě dál, k samotné úloze velkého městského divadla a k tomu, co by mělo divákům nabízet. Daniela Kolářová se v Radničních novinách Prahy 3 dotkla citlivého tématu divácké návštěvnosti přímo v souvislosti s uvedením Andorry. „Je to krásné představení, ale lidé chodí málo, protože se řeší židovský problém za války. Dnešní trend je takový, že lidi chtějí hlavně komedie, vážnější tituly mají menší návštěvnost. Smutné zjištění, v jaké menšině jsou lidé, kteří vnímají kulturu jinak než přes legraci.“ Mám ještě uvádět další a další argumenty, proč byste neměli poslední představení Andorry na Vinohradech vynechat? Osobní pozvánkou je i zamyšlení režiséra inscenace Martina Čičváka o nadčasovém poselství Frischovy hry: „Autor vytvořil společenství, které má vlastní etickou a estetickou normu, svět, který absolutně funguje bez toho, aby mu bylo potřeba pomáhat, je to thriller. Člověk je permanentně překvapován, už při prvním čtení, a to jsme se do inscenace pokusili vnést. Aby divák s námi procházel se zatajeným dechem až do konce. Hra byla napsána jako podobenství, i to, že Andri je Žid, je vlastně metafora. Jako metafora bude ta hra všeplatná jak do minulosti, tak do budoucnosti.“
–rt–