2013 2014/XI SRPEN DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK
vydává Divadlo na Vinohradech

PORTRÉT
PhDr. Václav Königsmark

Jolana SoučkováVáclav Königsmark

Ani osmnáct let po předčasném odchodu předního divadelního teoretika, kritika, dramaturga a pedagoga DAMU Václava Königsmarka není jeho místo na „divadelním kolbišti“ dostatečně zaplněno a především náležitě oceněno. Byl mimořádným analytikem, jeho literární statě i divadelní recenze byly jazykově vybroušené a kompozičně promyšlené. A i když uměl „tít do živého“, nikdy to nebylo se záměrem povyšovat se, ublížit, strhat. Nebyl zaujatý pro nikoho ani proti nikomu. Na to měl divadlo příliš rád a také to neměl zapotřebí. Václav byl člověk s nadhledem, velkorysostí, silná a sebevědomá osobnost s nebývalou erudicí a smyslem pro humor.

Narodil se v květnu roku 1946 a jako mnoho před- i poválečných dětí dostihla i jeho několik let po narození tehdy ještě nevymýcená dětská obrna. V době dospívání absolvoval celou řadu operací, ale nikdy už nezačal znovu chodit, aniž by měl oporu v berlích a v posledních letech v důsledku vážné nemoci ve vozíku. Nezažila jsem však, že by si kdy stěžoval nebo žehral. Nebylo mu zatěžko vyrazit za novou premiérou do Chebu, Plzně, Liberce či Ostravy a společně s jeho ženou Aničkou, která měla stejný handicap, projeli v pověstném Trabantu (později Fiatu) republiku od Aše po Slovensko a často nejen pracovně. Nechyběli snad na žádném divadelním festivalu, stihli vidět inscenace činoherní, loutkové, baletní i operní, měli obrovský přehled o divadelním dění a po celé republice také spoustu přátel, kteří vždy stáli o Václavovy názory. Nikomu je nevnucoval, ale formuloval je otevřeně. Nelhal, ale i nepříjemnou pravdu uměl říct taktním a vtipným způsobem. A hlavně nikdy neztratil schopnost vidět divadlo nejen jako odborný kritik, ale i jako „obyčejný“ divák.

Nikdy neztratil schopnost vidět divadlo nejen jako kritik, ale i jako „obyčejný“ divák.

Vybavuji si jeho rozsáhlý rozbor na stránkách divadelního tisku věnovaný několika posledním sezonám Vinohradského divadla začátkem 90. let, tedy době, kdy už tu byl Václav dramaturgem. Nevím, kdo jiný by dokázal rozebrat „svůj“ soubor tak nezaujatě a nestranně, a přitom sám být součástí hodnocené scény…

Václav moc dobře věděl (a mluvil o tom), že vše, co na světě děláme, není jen na zkoušku, že máme jen jednu šanci „naložit“ se svým životem a využít dar, který nám byl svěřen teď a tady, nic neodkládat. Byla v tom pokora, disciplína i vášeň. Přesně tak pracoval, studoval, psal. Po gymnáziu vystudoval filozofickou fakultu a později ještě dramaturgii na DAMU. Až do 90. let pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu Akademie věd, kde se podílel na mnoha encyklopedických projektech, společně s Janem Vedralem napsali knihu Bloudění a východiska dramatiky 60. – 80. let, s Evou Stehlíkovou vydávali společně v letech 1977–1980 samizdatový časopis Dialog a zároveň pravidelně publikoval články o literatuře a přispíval svými recenzemi do kulturních časopisů, jakými byly v té době Scéna, Tvorba nebo Program.

B. Friel: Tanec na konci léta, režie J. Burian, dramaturgie V. Königsmark, 1993Začátkem devadesátých let začal učit na DAMU, kde s Josefem Kroftou založili novou katedru alternativního a loutkového divadla a významně se pak podílel i na tvorbě jejího programu. Coby dramaturg spolupracoval především s režisérem Janem Burianem, který si ho jako nový umělecký šéf přivedl v roce 1991 do Divadla na Vinohradech. Jejich první společnou inscenací byl v roce 1992 Shakespearův Romeo a Julie v překladu Josefa Topola, následovala česká premiéra hry Tanec na konci léta Briana Friela v roce 1993 a od stejného dramatika přepis Turgeněvovy knihy Otcové a děti. Ale především Červené nosy Petera Barnese v české premiéře a v překladu a s texty písní Martina Hilského. Pro omlazený vinohradský soubor to tehdy byla přelomová inscenace a Václavův podíl na úpravě a výkladu hry byl zásadní. V polovině 90. let zahajovala svůj provoz také nově zrekonstruovaná Zkušebna Divadla na Vinohradech (1995) titulem Máma říkala, že bych neměla, výtečnou hrou mladé britské autorky Charlotty Keatleyové. Tu jsem nakonec dramaturgicky realizovala já, ale Václav ji společně s režisérem Jakubem Korčákem navrhovali jako zahajovací titul.

Po čtyřech sezonách ve Vinohradském odešel do Národního divadla, kde působil jako šéfdramaturg činohry až do své předčasné smrti v roce 1996. Aničku si po Václavově smrti „vzali pod křídla“ jejich přátelé a doprovázeli ji dál do divadel i na koncerty. Často jsme jezdily také spolu. Když jsem na ni dalších šest let zvonívala u dveří jejich přízemního bytu na Lhotce, stále u nich stál Václavův vozík z mládí na ruční pohon…

Autorka pracovala jako dramaturgyně DnV v letech 1993–2006.