Zdeněk Štěpánek jako Cyrano, E. Rostand:Cyrano z Bergeracu, režie B. Stejskal, 1925
Bylo to v roce 1950 odpoledne, když jsem si na poslední chvíli zaskočil do Národního divadla na Jiráskova Jana Žižku. Chtěl jsem tu inscenaci vidět, nevěděl jsem ale o tomto nastudování zhola nic kromě toho, že režíruje Antonín Dvořák a že Žižku hraje Vojta. Protože jsem přišel na poslední chvíli, nestihl jsem si ani zakoupit prográmek, a tak jsem tedy z dálky, seděl jsem docela vzadu, začal hru sledovat. První chvíle na mě působily nudně. Najednou však jevištěm kdosi přešel, zahlédl jsem pouze jeho záda, a hned zase zmizel. Nečekaně jsem se zelektrizoval. Teprve za nějakou dobu jsem zjistil, že ten kdosi byl – Zdeněk Štěpánek.
Štěpánek byl jedním z největších herců, s nimiž jsem se doma i ve světě potkal. Dovedl své diváky očarovávat a okouzlovat. Jestli v někom z našich i evropských protagonistů, které jsem poznal, žil odkaz velkých romantických mimů, hrajících hrdiny i intrikány, pak to byl on. Jeho slavní předchůdci, třeba náš Josef Jiří Kollár nebo František Krumlovský, však leckdy, zdá se, na své kouzlo hřešili. Ne však Štěpánek. Herec značně už civilního 20. století využíval svého daru k tomu, abychom s ním bez dechu podnikali sondy do mnoha různých a vždy něčím zajímavých lidí, které zobrazoval hlavně na divadle, ale také ve filmu, rozhlase a televizi.
V Zdeňku Štěpánkovi, který se narodil 22. září 1896 v Tvoršovicích u Benešova, kulminovala síla českého herectví prvního století českého divadelního profesionalismu. Pocházel z rodiny, která divadlem žila. Začínal jako kočovník už před světovou válkou. Prošel válečnou anabází. Voják rakouské armády, válečný zajatec na Rusi, příslušník čs. legií se domů vracel lodí téměř kolem světa až dost dlouho po válce. Po krátkém působení na Kladně byl v roce 1921 angažován do Městského divadla na Král. Vinohradech a rázem zde jako kometa největší velikosti zazářil. Nejvíce snad na sebe upozornil rolemi v dramatizacích Dostojevského románů. V roce 1934 se stal členem Národního divadla v Praze, které o něho již dlouho usilovalo, a zde působil až do své smrti na jaře nadějeplného roku osmašedesátého.
Na jevišti Městského divadla na Vinohradech zazářil jako kometa.
Byl to herec obrovského rozpětí. Hrával mimořádné jedince i řadové občany, hrdiny i padouchy, muže celé i vnitřně rozbité, role vážné i komické, veršované i psané prózou, velké i nepatrné. Veselohra však, přesně vzato, nebyla jeho terénem. Zdeněk Štěpánek, tak jako všichni dobří herci, se snažil diváky co nejvíce koncentrovat ke svému výkonu, aniž by omezoval své spoluhráče, protože věděl, že jeho úspěch závisí na jejich úspěchu. Vytvářel si však snad vždy podmínky k tomu, aby to, co chtěl a uměl říci, mohl účinně povědět. Tak především v divadle, které herce tlačilo do pohybu, v inscenacích, kde se snad už každá věta měla říci v jiném aranžmá, se ustavičně nepřemisťoval z místa na místo, aby se divák mohl
soustředit k jeho hlasu a mimickému i gestickému projevu. Byly to úchvatné chvíle, kdy vsedě, nebo spíše ve stoji, mírně se někdy i pohupuje, sděloval očarovaným divákům, co se děje v muži, do něhož se převtělil. Snad nejvíce nás vždy ale strhával svojí tváří schopnou obrovských mimických proměn, která se lety změnila v plochu rozstřílenou dramatickou dobou, do níž se narodil, a také hlasem, schopným hřmět i laskat, podle toho, co si herec přál. Diváci tohoto velkého herce milovali. Také jeho herečtí kolegové jej měli rádi. To dokládají jejich memoáry. Jako kolega byl opravdový kolega, k vrcholům dospěl od píky, nemusel se k nim drát protekcí nebo podrazy, neměl důvod někomu křížit cestu. Byl i výborný společník.
V Štěpánkovi se nesporně skvěle rozvinul odkaz herců psychologického realistického směru, který mu přiblížil na Vinohradech Jaroslav Kvapil, když tu ve dvacátých letech působil jako šéf činohry a režisér. Dožíval v něm ale i odkaz protagonistů romantického divadla, schopných diváky očarovat, kteří ovládali také umění působivě a krásně mluvit. Musil se ale vyrovnat i s expresionismem, který jej přinejmenším vybízel k hutné a ostré kresbě, i s avantgardou, která přála kultivovanému slovnímu projevu. Přetvářel v sobě svět divadla, jejž zdědil, a zároveň jej obohacoval sebou samým.
Urna s jeho popelem byla umístěna na Slavíně na vyšehradském hřbitově.
Publikováno v knize Portréty pražských herců, kráceno