Jan Ternus a Zdeňka Wastlová v opeře Prodaná nevěsta, 1915, o dva roky později zpíval Jan Ternus ve slavné vinohradské Fidlovačce píseň Kde domov můj.
V našem seriálu se věnujeme zejména bohaté umělecké historii Vinohradského divadla, tentokrát si však v rámci letní prázdninové přestávky připomeneme, jak se na jevišti i v zákulisí odrážely „velké dějiny“. Za první čtvrtstoletí své existence totiž Vinohradské divadlo zažilo víc historických zvratů než jiné instituce za celé století. Divadlo sice vzniklo v „klidu“ habsburské monarchie, ten ale brzy přervala 1. světová válka a bouřlivé roky vyvrcholily vznikem samostatného státu.
Období 1. světové války přineslo Městskému divadlu umělecké úspěchy, ale i mnoho starostí. Více než stovka jeho členů a zaměstnanců musela nastoupit vojenskou službu a mezi technickým personálem, členy orchestru a operního sboru se ocitlo mnoho nováčků bez praktických zkušenosti s divadelním provozem. Existovala sice možnost zproštění vojenské služby, ta se však přednostně týkala zaměstnanců státních divadel, poté divadel zemských a teprve pak městských divadel. Výbor Městského divadla na Královských Vinohradech se snažil docílit zproštění vojenské služby u mnoha pracovníků divadla, podával žádosti, podnikal intervence a dokazoval nepostradatelnost povolaných pracovních sil. Pořádáním dobročinných představení výbor divadla podporoval Červený kříž a fond pro vdovy a sirotky po padlých vojínech, vysílal deputace, na příslušných místech prosil, přesvědčoval a sliboval… Někdy uspěl, ale dostávalo se mu i nevlídného přijetí. Například při návštěvě generálního komanda na Malé Straně namířila německá stráž na předsedu a jednatele divadelního výboru bajonety, jindy nepustil velitel vojenského oddílu (kupodivu to byl Čech) vybrané členy výboru ani do bytu a nechal je stát na ulici v blátě a ve sněhu, vyslechl jejich žádost – a okamžitě ji zamítl.
Divadlo se staralo o své členy a zaměstnance i jinak. Velkým problémem byl během války nedostatek potravin. Správa divadla sháněla potraviny a rozdělovala mouku, hrách, rýži, vejce nebo drůbež, největším svátkem prý bylo, když se podařilo sehnat celé prase! Firma
A. Chmel a hlavně její šéf, člen vinohradského družstva a bývalý předseda Společnosti Národního divadla, ing. A. Šimáček byli v tomto směru divadlu nápomocni, a když se jim podařilo vepříka získat, dělili ho prý spravedlivě na stejné díly. První herec dostal stejně jako poslední dělník – podle počtu členů rodiny.
K velmi důležitým událostem prvního čtvrtstoletí existence Městského divadla patřila také „kauza Fidlovačka“. Zatímco Jaroslav Kvapil, do roku 1918 umělecký šéf Národního divadla (a pozdější umělecký šéf Vinohradského divadla), aktivně působil v domácím i zahraničním protihabsburském odboji, tehdejší vinohradský umělecký šéf Karel Hugo Hilar si nechtěl uvedením některého „národnostně“ laděného titulu v činohře ohrozit kariéru. Fidlovačku nasadil na repertoár nikoli jako výraz národnostního smýšlení, chtěl jen vyhovět rozjitřeným národnostním citům publika, přesyceného operetami a komediemi. Tylova a Škroupova hra v režii Františka Hlavatého měla premiéru 9. června 1917 a díky písni Kde domov můj se stala národní manifestací. (I když pro Čechy představovala až do zániku rakousko-uherské monarchie oficiální hymnu skladba Zachovej nám, Hospodine, píseň Kde domov můj byla už od 2. poloviny 19. stol. neoficiálně vnímána jako česká národní hymna.)
František Hlavatý, režisér legendárnívinohradské Fidlovačky z roku 1917 Jak popisuje tehdejší ředitel Městského divadla dr. František Fuksa, píseň Kde domov můj vystupňovala při představeních „národní cit na nejvyšší stupeň nadšení, které je odhodláno ke všemu, i k revoluci…“. Aby se uspokojil zájem publika, hrála se Fidlovačka i dvakrát denně a divadlo bylo narvané k prasknutí.
Brzy se objevily potíže s cenzurou – policie nechtěla hru pustit na jeviště, místodržitelství inscenaci ostře vytýkalo, že zesměšňuje němčinu. Divadlo se sice zavázalo příslušné části textu vynechat nebo pozměnit, problémem ovšem byla právě i píseň Kde domov můj, a Fidlovačku tak stihl zákaz provozování. Nastala poněkud bizarní situace: Fidlovačka získala nečekanou podporu od představitele oficiální moci, vojenského velitele Prahy generála Zanantoniho, který si Vinohradské divadlo oblíbil, protože pořádalo bezplatná představení pro vojáky – rekonvalescenty. Ústřední píseň generál prohlásil za naivní, zcela neškodnou a nevinnou sentimentální odrhovačku, podobnou korutanské písničce Verlassen, verlassen, verlassen bin ich.
Nakonec Fidlovačka dostala svolení k opětnému provozování na pokyn z Vídně(!), šeptalo se, že kromě Zanantoniho se Fidlovačky zastal i sám císař Karel, který píseň Kde domov můj znal ze svého pobytu v Brandýse nad Labem a který tehdy Městské divadlo navštívil a při jakési operetě se v něm výborně bavil. Při zpěvu písně Kde domov můj obecenstvo vždycky povstalo a s velkým nadšením zpívalo spolu s barytonistou Janem Ternusem. Ovace po představení byly pokaždé obrovské a představitelé správy divadla, kteří se obávali dalších komplikací, často prosili publikum, aby už budovu divadla opustilo…
Fidlovačka se hrála až do října roku 1918 a díky tomu bylo Vinohradskému divadlu „odpuštěno“, že jeho častou návštěvnicí bývala před převratem choť pražského místodržitele Mary Coudenhovová.
Vznik samostatného státu v říjnu 1918 přinesl nejen politické zklidnění, ale také nová témata a nové umělecké trendy, s nimiž na Vinohradech úspěšně pracoval režisér K. H. Hilar. Městské divadlo nastoupilo cestu k další umělecké etapě…