Když jsem si poprvé přečetl text Pavla Kohouta, bylo mi jasné, jaké problémy jeho Hašler… přináší. Rychlé revuální střídání prostředí, žánrů, obrazů a situací. Iluze se střídá s odhaleným divadlem a komorní scény s velkým prostorem pro ansámblové výstupy. Text a téma hry si scénografické řešení vlastně vynutily. Použil jsem klasický prvek iluzivního divadla – tylový bobinet pro projekce v hloubce jeviště. Umožnil oddělit přední prostor pro herecké akce a zadní pro vize a obrazy. Potřeboval jsem možnost zadního nástupu – dveře do iluze. Vchod jsem proto spojil se vstupní a závěrečnou sprchou, ve které Hašler umírá. Pro střídání obrazů jsem zvolil něco, s čím jsem neměl zkušenosti ani jsem to takto v divadle použít neviděl. Pohyblivé pásy. Technologie jeviště Divadla na Vinohradech jejich použití umožňuje. Problém byl nalézt výrobce.
Odpověděla jediná firma, která byla schopna splnit požadované parametry. Protože se jednal o unikátní výrobek, nemohl jsem podobné zařízení vidět v provozu, teprve na jevišti. Věděl jsem, jaké to je riziko, a uklidnil jsem se, až když jsem se sám na „chodníku“ projel.
Se spolupachateli Tomášem a Pavlem jsem se poprvé nad „Hašlerem“ setkal ve Slavii, v jednom z důležitých prostředí hry. Společná práce bylo něco jako navazování každého z nás na myšlení toho druhého. Stejně jako ve scéně, tak i v kostýmech se prolíná dobový detail se současností. Vězeňské hadry, esesák a inspicientka v džínsách prolézající ostnatým drátem. Scénograf je ve své práci odkázán hlavně na výrobu a jevištní zázemí. Všichni moje, možná mylné, vize naplnili a bezchybně realizovali. A znovu jsem si uvědomil, jak jsem rád, že nejsem herec. Na rozdíl od Petra Rychlého totiž nemusím doslova „umírat“ pod ledovou sprchou. Teplou vodu v požadovaném množství jsme nedokázali na jeviště přivést. Tak to má za to, že je slavný.Ani po zkouškách, premiéře a několika reprízách mne nenapadá, jak bych to všechno mohl udělat jinak.Autor je scénograf.
Láska se rodí z blízké vzájemnosti. Učitelova dcera Barblin a adoptovaný nalezenec Andri vyrůstají spolu od útlého dětství, ale když hrozí, že se do sebe zamilují, Barblinin otec jim jejich lásku přísně zapoví. Je to proto, že je Andri sirotek neznámých rodičů z ciziny? Je to proto, že není zdejší? Končí Učitelova vzdělanecká otevřenost a nepředpojatost k jinakosti na prahu vlastní rodiny? Nebo se za tím, že odmítne dát Barblin Andrimu, skrývá ještě jiné tajemství?
Nenávist se rodí z bezmoci, ze strachu a z nedostatku sebevědomí. Andorra je malé lidské společenství, obklopené horami, za nimiž se skrývají údajní nepřátelé. Je třeba všem ukázat, že Andorra, ač malá, je hrdá a nemíní tolerovat jinakost. V tom, ostatně, je zajedno s těmi, kteří čekají za hranicemi na záminku, aby mohli Andorru přepadnout. Když se sami dokážeme zbavit svých jiných, ukážeme jim nekompromisně, že zlu žádnou záminku k agresi nedáme. Není to ale tak, že zlo, před kterým jsme se původně chtěli uchránit, začalo růst mezi námi už v okamžiku, kdy je legitimizujeme tím, že proti němu a současně vlastně s ním začneme ve svých myšlenkách taktizovat?
Dramatické podobenství slavného švýcarského spisovatele a myslitele Maxe Frische mělo světovou premiéru v roce 1962 a brzy se hrálo po celé Evropě. Frisch s odstupem necelých dvou desetiletí zkoumal neomluvitelné selhání Němců a několika dalších evropských národů, které vedlo k totalitě a vyvrcholilo holokaustem. Je vlastně škoda, že se na témata hry nemůžeme dnes dívat s odstupem jako na historicky uzavřená. Otázka viny – kterou německy píšící autor ve své hře otevírá v souladu s dobovou potřebou společenské sebereflexe vyjádřenou ve slavném stejnojmenném Jaspersově eseji – se týká i naší společnosti, která rovněž prorostla totalitním zlem a i po více než dvou desetiletích se s ním vypořádává spíše taktizováním než přiznáním pravdy. Nejde však ani tak o jitření nezhojitelných starých ran na duši obce. Aktuálnost Frischovy hry vychází z nepřehlédnutelně rostoucí agresivity dnešní společnosti vůči různým skupinám „jiných“, kteří v ní žijí; z bezmoci roste strach a ten se vybíjí v nenávistné agresi, krásný sen o tolerantní multikulturní pospolitosti se nám rozplývá před očima.
Ve dvou červnových veřejných generálkách nezbylo než dát za pravdu režiséru Martinu Čičvákovi, že hra v jeho inscenaci je thriller – neúprosná logika vzrušujícího a emocemi nabitého děje si podmanila publikum na dvě a půl hodiny. V dojemném páru sourozenců – milenců se vinohradskému publiku poprvé ve velkých rolích představují vynikající mladí herci – Ivana Uhlířová a Ondřej Brousek, překvapivé výkony podávají Václav Vydra a Simona Postlerová, ale i další „Andořané“ – E. Režnarová, S. Skopal, M. Zahálka, M. Novotný, P. Rímský, I. Řezáč, V. Vašák či L. Příkazký. Výprava k inscenaci je dílem mezinárodního týmu – kostýmy navrhla úspěšná kostýmní výtvarnice Marija Havran, scénu významný rakouský scénograf Hans Hoffer.
Divadlo na Vinohradech tak otevírá sezonu nazvanou Společnost osamělých velmi napínavou, strhující a svrchovaně aktuální inscenací, která vychází z nejlepších tradic velké evropské činohry a ukazuje, že zápas o hodnoty života, tolik relativizované postmodernou, dokáže být vzrušujícím zážitkem.
Max Frisch: Andorra
Režie Martin: Čičvák
Premiéra 13. září 2013