​​Návrh neuskutečněné přestavby interiéru divadla
– pohled na jeviště

​

Zajímavou kapitolou historie Vinohradského divadla je „příběh rekonstrukce“, k níž nakonec nedošlo – jinak bychom původní budovu divadla znali už jen z dobových pohlednic.

 Už v 50. letech, kdy byla vinohradská scéna Divadlem československé armády (DČA), upozorňovala tehdejší vojenská správa na nutnost oprav budovy, hlavně interiéru, a podle dobových zpráv „odstranila nejpalčivější nedostatky“. (Divadlo neprošlo od svého otevření v roce 1907 žádnou podstatnou opravou.)

V letech 1955–57 proběhla ideová soutěž na úpravy interiéru, z níž vyšel vítězně návrh kolektivu architektů Bareše, Kadeřávka, Kandla a Prágra. V roce 1958 byl podle něj vypracován investiční úkol na generální opravy budovy, zahrnující např. opravu fasády, rekonstrukci elektroinstalace (přeměna napětí na 220 V), výmalbu hlediště, výměnu podlah a řadu dalších úprav. Počítalo se s investicí 5 000 000 Kčs a v letech 1959–60 tento záměr schválily vrcholné vojenské i civilní orgány. V roce 1960 však DČA přešlo do správy města Prahy (název DČA mu zůstal jako čestný) a na převedení částky 5 000 000 Kčs už nedošlo.

 Dobová zpráva uvádí, že se „nové vedení divadla přesto pokoušelo různými intervencemi u vlivných vedoucích funkcionářů obnovit jednání a hledalo cesty k zajištění projekční přípravy oprav“. V roce 1962 se začal studií úprav divadla zabývat Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚPRMO).

Postupně vznikly tři varianty úprav, k nimž SÚPRMO připravil architektonické skici a hrubý finanční odhad, a vše bylo v říjnu 1962 předloženo městským orgánům.

 V první variantě šlo hlavně o opravu instalací, výmalbu interiéru a výměnu sedadel, podoba interiéru i budovy měla být zachována beze změn. Druhá varianta navíc zahrnovala řešení nevyhovující akustiky a špatné viditelnosti v hledišti.

 Třetí varianta navrhovala rozsáhlejší rekonstrukci, řešila i společné prostory divadla a technické vybavení hlediště. Tyto úpravy již měly zasáhnout do původní architektury divadla.

 Podle dobové zprávy doporučili soudruzi Černý (tehdejší náměstek primátora) a Budský variantu třetí se zdůvodněním, že by se Vinohradské divadlo mělo stát reprezentační pražskou scénou, odpovídající potřebám současného diváka. SÚPRMO si vyžádal vyjádření Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody s odůvodněním, že jde o budovu, která reprezentuje období svého vzniku a také vytváří již vžité prostředí. Stanovisko Pražského střediska památkové péče bylo ovšem neuvěřitelné: podle zprávy z února 1963, podepsané ředitelem J. Hrdličkou, „... jde o méně výrazný typ secesní architektury, která má ve svých výtvarných formách značně provinciální charakter. Vzhledem k malé památkové hodnotě interiéru a vzhledem ke spíš záporným hodnotám estetickým soudíme, že nejlogičtějším řešením bude úplná moderní adaptace prostorů hlediště bez zachování secesní architektury i výtvarných článků vnitřních částí divadla. Vnější vzhled zůstane zachován…“

 SÚPRMO postupně dospěl k názoru, že správným řešením bude základní přestavba, která odstraní závady a přiblíží stav budovy požadavkům normy ČSN 735 250 o „projektování divadel“. Konečná studie navrhovala vytvořit amfiteatrální hlediště o dvou úrovních s půdorysným a výškovým tvarem, slibujícím lepší viditelnost a slyšitelnost, vybudovat hygienická a společenská zařízení a rozšířit i prostory pro zaměstnance. Architektonické řešení interiéru bylo v této studii jen naznačeno.

 Studii posuzoval Útvar hlavního architekta (ÚHA) a v září 1964 vyjádřil s navrhovaným řešením nesouhlas, žádal vypracování alternativní studie, která by řešila technické nedostatky při zachování architektury interiéru a exteriéru. Na konci roku 1964 se sešli zástupci všech zainteresovaných orgánů a po bouřlivé diskusi přijali závěr, že SÚPRMO bude na studii dále pracovat tak, aby vyřešila všechny problémy spojené s rekonstrukcí. Ta měla být zahájena v roce 1967, počítalo se s náklady 8 994 000 Kčs, ale částka vzrostla až na 13 669 000 Kčs. A bitva názorů pokračovala – souhlas s celkovou rekonstrukcí budovy vyjádřil odbor školství a kultury NVP. ÚHA však upozornil na to, že „… návrh není podložen odpovídající investiční studií, z uvedeného důvodu se nedá posoudit závěrečný architektonický účin zamýšlené modernizace interiéru divadla...“

 Za Kulturní správu NVP navrhl ing. arch. Švancar „uvážit možnost zachování interiéru hlediště se zlepšením akustických podmínek“. Tento návrh podal „z důvodů zachování stávající architektury interiéru a z důvodů ekonomických“ (zřejmě narážel na zvýšení nákladů na rekonstrukci). V srpnu 1967 vyjádřil ÚHA při projednávání úvodního projektu nesouhlas s rekonstrukcí v rozsahu navrženém v souhrnném řešení – souhlasil by jedině s rekonstrukcí, při níž by byl zachován původní interiér. Nesouhlas znovu vyjadřuje i Kulturní správa NVP a Památkový ústav mění své stanovisko(!) z roku 1963 a požaduje zachování secesního interiéru divadla. Zamítavými stanovisky tří rozhodujících institucí byly přípravné práce k modernizaci Divadla na Vinohradech v podstatě zastaveny.

 Co způsobilo takový obrat? Důležitou roli sehrál dr. František Pavlíček – ředitel Vinohradského divadla od sezony 1965/66. Stoupající rozpočet poskytl čas potřebný na zažehnání celé akce a za pomoci několika prominentních kulturních osobností se mu podařilo tiskovou kampaní odsunout hrozivý projekt do budoucna a tím ho vlastně „zahrát do autu“. Budova Vinohradského divadla zůstala zachována ve své původní podobě…