Otakar Brousek (Beaudricourt), J. Anouilh:
Skřivánek, r. J. Dudek, 1965
Do své knihy Sága rodu Brousků zařadil Ota Brousek modlitbu Thomase Mora, která končí: „Dej mi mladou duši, pane, ať nenaříká, nereptá,/ dej, ať neberu moc vážně své malé, pošetilé já./ Dej mi prosím humor, pane, a milost, abych chápal vtip,/ ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.“ Tato slova naplňoval Otakar Brousek svým životem, vyzařoval svým výkonem na jevišti. Vždycky jsem se těšila na pevný stisk jeho ruky, zářivý, živý pohled jeho očí a kontakt, který dokázal se šarmem navázat. Tak zůstane jistě ve vzpomínkách kolegů i diváků.
Pro divadlo se rozhodl velice mladý, ale studia mu přerušila válka. Hned v roce 1945 nastoupil do divadla na Kladně a následně jej přijal režisér Jindřich Honzl do Studia Národního divadla. Po vojenských letech v Armádním uměleckém souboru a krátkém angažmá v Divadle mladých a Realistickém divadle se stal členem souboru
E. F. Buriana. To byla pro Otakara Brouska rozhodující divadelní škola, ve které získal smysl pro jevištní řeč a rytmus, zde se vytvořila osobitost jeho hereckého projevu. Dodnes si připomínám jeho elegantního Mackie Messera (výborně v té roli i zpíval) a Valera v Sartrově Holé pravdě. (Můj otec, spisovatel František Kožík, se tehdy ke mně obrátil s výzvou, ať si Brouska zapamatuji, protože svým herectvím poznamená moderní divadlo.)
Od roku 1959 byl Otakar Brousek členem Vinohradského divadla a za tři desítky let zde ztvárnil 140 postav, které vždy odrážely jeho poctivý a tvůrčí přístup ke každé roli. Nebyl to herec jednoduchého prožívání, spíše si vždy zachovával určitý odstup, vytvářel spolu s režisérem vlastní pohled na postavu, vybavil ji přesně dávkovaným citem i rozumem. Vávra v Maryše, Arbenin v Maškarádě, Profesor v Loupežníkovi, Orgon v Tartuffovi, Skule v Nápadnících trůnu, Veršinin ve Třech sestrách, Beaudricourt ve Skřivánkovi, John Proctor v Čarodějnicích ze Salemu… Určitě je třeba připomenout roli Kapitána Spence v Králi Krysovi – inscenaci, která potvrdila výjimečnost pánského vinohradského souboru. Své dlouholeté angažmá ukončil přemýšlivým a v závěru chápajícím Mistrem v Topolově hře Hlasy ptáků v roce 1990, kdy mu bylo 66 let. Nepřestával však pracovat. Byl žádaným dabérem filmů; v roce 1996 byl oceněn Cenou Františka Filipovského. Podmanivý hlas a vytříbená dikce ho předurčily k práci v rozhlase, který se stal jeho osudem. Ve Viole účinkoval od jejích poetických začátků. Byl jedním z našich nejlepších interpretů melodramu; vystupoval s předními orchestry.
Spolu s režisérem vytvářel vlastní pohled na postavu a vybavil ji přesně dávkovaným citem i rozumem.
Otakar Brousek (Mistr) a Jan Potměšil (Robert, cirkusák), J. Topol: Hlasy ptáků, r. J. Kačer, 1989V roce 1995 Otakar Brousek hostoval v Divadle ABC a pro mne to bylo první „pracovní setkání“. Hrál zestárlého d′Artagnana, který je smrtelně zraněn a vybavuje si své dobrodružné mládí. Obdivovala jsem, jak svým kultivovaným projevem s lehkostí vyjádřil ducha francouzské hry. S úsměvem se díval na minulost, avšak i na budoucnost, ve které ho čeká smrt. Těšilo ho, že byl na scéně se synem Otakarem, který hrál Athose. S radostí pak přijal úkol v Pygmalionu, kdy syn, řečený Ťulda, byl Higginsem a tatínek Pickeringem.
Od konce 90. let také stále častěji hostoval v Divadle na Vinohradech. Hrál velké role a jako by každým představením získával novou životní energii, neznal únavu. Byl vždy perfektně připraven – neomylná znalost textu na začátku zkoušek byla samozřejmostí, s pevným držením těla lehce zvládl aranžmá na velkém jevišti. Bezchybná výslovnost odrážela jeho lásku k české řeči… Jeho herectví vyzrálo, obohatilo se o profesní i životní zkušenosti, a hlavně vyzařovalo hercovu osobnost. Haukvic v Körnerově Hunclédrovi, Sir Robinson v Jistě, pane ministře, První houslista ve Zkoušce orchestru.
Cenu Thálie za celoživotní dílo obdržel Otakar Brousek v roce 2003 k osmdesátinám. Nalézal se uprostřed práce a konkrétních úspěchů na jevišti i v rozhlase. Hrál s chutí a radostí. V komedii Byl jsem při tom představoval Randa, Viktor Preiss hlavní postavu. Rozuměli si; jejich vzácné přátelství z divadelní šatny se přeneslo i na jeviště, jiskřivá souhra si podmanila publikum a byla ukázkou mistrovského herectví. Škoda že se Otakar Brousek na vinohradské scéně nesetkal se synem a vnukem, kteří se v loňském roce stali členy souboru. Určitě ho však potěšilo, že jejich vstup do Divadla na Vinohradech byl úspěšný a že jméno herecké generace Brousků do tohoto divadla stále patří.
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1996–2007.