Pohled do hlediště
za éry Divadla československé armády
Padesátá léta minulého století patří k nejsložitějším obdobím v historii vinohradské scény, bohužel je s nimi spojena i řada tragických osobních příběhů, souvisejících s tehdejší politickou a společenskou situací. Tato kapitola vinohradských divadelních dějin na své objektivní zhodnocení z hlediska uměleckého i historického dosud čeká.
Městské divadlo na Královských Vinohradech, několik prvních poválečných let úspěšně vedené režisérem Jiřím Frejkou, bylo v červnu 1950 (už po Frejkově odchodu) rozkazem ministra obrany Alexeje Čepičky přiděleno československé armádě. Charakter divadla se takřka ze dne na den zásadně změnil. Inspirací k této změně byl (jak jinak) sovětský vzor – v Moskvě sídlil v obrovské budově ve tvaru pěticípé hvězdy „Centralnyj těatr sovětskoj armiji“.
Zakladatelé pražského armádního divadla chápali jeho smysl zcela pragmaticky: náplní a cílem činnosti mělo být výchovné působení v duchu idejí socialismu a výchova mladé generace k aktivní obraně socialismu. Tento záměr a také direktivně vyžadované estetické a umělecké směrnice zásadně předurčovaly volbu uváděných titulů i inscenační styl.
Portál divadelní budovy nově „ozdobilo“ heslo Sloužíme lidu!, vedení Divadla československé armády (DČA) nechalo také sejmout původní malovanou oponu, instalovanou v roce 1909 – sličná odhalená Múza, snášející se mezi umělce rozložené v idylickém háji, cílům armádní scény ideově neodpovídala.
Divadelníci byli na Vinohrady přidělováni jako k vojenské jednotce a denní režim divadla probíhal podle vojenských regulí – v čele divadla stál důstojník – plukovník letectva František Prček, který se po divadle pohyboval ve vojenské uniformě, a chod divadla se řídil denním rozkazem.
Situace uvnitř divadla nebyla jednoduchá, herecký soubor se znovu formoval, protože mnozí vinohradští herci přešli do nově ustavených Městských divadel pražských, buď hned při vzniku nového umělecko-armádního „útvaru“ nebo po první sezoně (např. B. Vrbský, M. Rosůlková, D. Medřická, S. Beneš, J. Marvan a další).
První „armádní“ sezonu zahájilo divadlo původní českou hrou o válečných bojích příslušníků našich východních jednotek (Mareš–Fábera: Dukla) a soubor také podnikl první pokusný zájezd k vojenským posádkám. Umělecký šéf Aleš Podhorský byl hned po první sezoně z funkce odvolán a v divadle zůstal pouze jako režisér. Na jeho místo nastoupil režisér Jan Škoda, divadelník se zkušenostmi z Národního a Realistického divadla. Neměl snadnou pozici – musel pracovat s herci a režiséry, které si nevybral, navíc sám zápasil s programem armádní scény. I když se snažil jeho ideové úkoly akceptovat, tato linie mu nebyla vlastní. S podobnými pochybnostmi se potýkal i režisér Podhorský. Nastudoval sice „vlajkové“ představení, Čepurinovu hru Stalingradci, ale posléze raději přijal angažmá v divadle v Brně.
Za Škodova uměleckého vedení uvedlo divadlo např. Jarišovu hru Přísaha, při níž zněla z jeviště vojenská přísaha, která se podobala textu tehdejší oficiální vojenské přísahy. V souladu s programem výchovy k obraně vlasti uvedlo Divadlo československé armády dále např. Kuzmičevovu hru V našem pluku, Lavreněvův Přelom a Kohoutovu Dobrou píseň. Podle vzpomínek pamětníků se ve většině inscenací v té době na jevišti velmi často střílelo (slepými náboji), což způsobovalo značný hluk a obyvatelé okolních činžáků si stěžovali, že kvůli intenzivní střelbě z jeviště nemohou spát. Přímo naproti divadlu bydlel herecký bard Jan Pivec, který prý z tohoto důvodu zcela vážně hrozil žalobou.
Program a styl armádní scény naopak vyhovoval dalšímu režisérovi Otto Haasovi, který v divadle nastudoval řadu inscenací, z nichž dominovaly zejména dvě: Mladá garda a Jan Hus. Inscenace Mladá garda, za níž DČA získalo státní cenu, se stala jakýmsi manifestem mladé herecké skupiny, jejíž členové, většinou nedávní absolventi tehdy začínající AMU, přišli na Vinohrady z divadel z Hradce Králové (J. Jirásková, J. Švorcová, J. Bláha,
V. Bičík), z Ostravy (J. Vala, S. Skládal), z Brna (V. Chramostová) či z Libně (S. Remunda). Inscenace uměleckého šéfa Jana Škody byly ve srovnání s inscenacemi Haasovými kultivovanější a jemnější, oba režiséři se při společné práci dostávali do ostrých konfliktů a Haas byl po řadě různých peripetií, řešených až na vysokých armádních místech, odsunut do armádního divadla ve slovenském Martině. Příchodem režisérů Jana Strejčka, Františka Štěpánka a Miloslava Stehlíka, kteří byli Janu Škodovi svým založením bližší, se situace uklidnila, všichni byli schopni navzájem spolupracovat a v rámci daných možností začali postupně překračovat ideově úzce vymezené mantinely a prosadili klasické tituly, např. Schillerova dramata Don Carlos a Marie Stuartovna nebo Shakespearova Koriolana.
Ve třetí sezoně byl náčelníkem v divadle jmenován podplukovník Antonín Štrof, divadlo získalo cenu Za vynikající práci, a i když na repertoáru byla díla světových dramatiků (Ostrovskij, Molière, Ibsen…), důraz se stále kladl na původní hry inspirované životem příslušníků lidové armády, např. Vojenská čest, Ohně na horách, Zářijové noci. DČA vyvíjelo také intenzivní zájezdovou činnost – za vojáky do posádek i výcvikových prostorů jezdil soubor, početný orchestr(!) i recitátorka Ludmila Pelikánová.
Součástí programu a činnosti Divadla československé armády byla také pomoc při rozvoji tzv. aktivní divadelní tvořivosti – vinohradští divadelníci měli v „popisu práce“ pomáhat ochotnickým souborům složeným z vojáků; např. soubor plzeňského domu armády „Stráž míru“ nastudoval za pomoci členů DČA několik představení a zúčastnil se s nimi soutěže Jiráskův Hronov…