Vzpomenete si na chvíli, kdy vás v životě poprvé napadlo, že se na divadelní jeviště podíváte očima režiséra?

Bylo to už na škole. Tedy nejen na té vysoké, ale už v deváté třídě, kdy jsem sice ještě nerežíroval v pravém slova smyslu, ale „secvičoval“ scénky, protože jsme si s kamarády založili školní divadélko. Jmenovalo se Parodie a byli jsme tenkrát nejvíc hrdí na vlastní oponu. Sešili jsme ji z kousků látky, které každý z nás přinesl z domova. Byla strakatá a vlastně krásná.

Po Kohoutově hudební revui Hašler... se na Vinohradech představíte další režií – hry Soudce v nesnázích. Proč jste si vybral právě tuhle viktoriánskou frašku?

Mám komedie moc rád. Pohled do hlediště, kde se lidé baví, je neopakovatelný a těší mě, když se diváky podaří rozesmát. I když se to třeba nezdá, je to nesmírně těžká disciplína.

Feydeauovy komediální frašky i Wildovy konverzační komedie mají na Vinohradech svou tradici... Jak se vám ale pracovalo s textem, který zároveň odkazuje na situace i styl obou slavných vzorů?

Každý text, každá jeho inscenace, je originál. Nepomůže vám žádná zkušenost s předchozími vzory z jedné nebo druhé skupiny. Každá situace, neřkuli gag, se musí detailně vypracovat a přesně načasovat pečlivým nácvikem a v kontextu ostatních částí celé hry.

Pomohlo vám při spolupráci s Viktorem Preissem (v hlavní roli soudce Posketa) vaše opakované herecké partnerství?

Jak by ne, známe se dlouho a nedávno o tom sám Viktor napsal: „Slyšíme na sebe, máme podobné vnímání humoru. Mění se doba, vyměňují se kulisy, ale některé vztahy naštěstí zůstávají stejné.“ Ostatně platí, že domluvit se mohou jen lidé předem domluvení, jak říkával režisér Evald Schorm.

A co vlastně dělá režisér, když je v nesnázích?

V nesnázích může být režisér při každé zkoušce. Naštěstí se ale v Divadle na Vinohradech mohu spolehnout na skvělé a zkušené herce, kteří mě v tom nenechají