Vážení čtenáři,

rád bych napsal něco pozitivního… Jaro letos předbíhá přírodou vyměřený čas. Je to optimistické? No… Tak jinak: Každá doba je zvláštní… Tak ještě jinak: Potkali jste v poslední době někoho, kdo by řekl – Je mi dobře, mám skvělou práci, vydělám přesně tolik, co potřebuju, zdravotnictví funguje, policie nám pomáhá, politici jsou nejlepšími syny tohoto národa… Ne? A potkali jste někoho, kdo by řekl: Doba je blbá. A pak tiše dodal – ale já za to taky můžu? Ne? Já taky potkávám jenom lidi „naššštvaný, vyddděšěný, utrrrmácený, agresssivní“. A když je někdo v dobré náladě, vypadá podezřele, jestli náhodou nekrade.

Nejhorší je, že přesně takový jsem i já: nespokojený s prací, s autem, s rodinou, s Bohem, s přistěhovalci, s politiky, s policií, s večeří… A přitom jsem se nikdy neměl tak dobře jako dnes. Například můj devatenáctiletý syn vůbec nechápe, proč by si měl vážit svobody. Má jí kolem sebe tolik, že si vůbec nedokáže představit, že by někdy třeba došla nebo se vypařila. A to je optimistická zpráva, ne? A tím bych tedy mohl skončit. Ale můj devatenáctiletý syn si také myslel, že lidi na Ukrajině bojovali za to, aby se měli lépe, tzn. mohli si kupovat kvalitnější zboží. Tak teď nevím… Zase jsem nespokojený.

 Přijďte do divadla – hrajeme krásné hry – tohle stále platí.