Vladimír Dlouhý (Algernon Moncrieff)
a Jan Šťastný (John Worthing),
Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa, r. J. Menzel, 1998
Vladimír Dlouhý se narodil v Praze 10. června 1958. Pro film ho objevil režisér Karel Kachyňa. Talentovaného dvanáctiletého kluka obsadil do hlavní role ve filmu Už zase skáču přes kaluže. Malý Adam, který kurážně a bez sentimentu bojuje se zákeřnou chorobou, byl pro diváky mnoha generací nezapomenutelný a z Vladimíra se okamžitě stala dětská filmová hvězda 70. let. Hercem původně být nechtěl, ale jeho kroky nakonec naštěstí přece jen vedly na konzervatoř a směrem k profesionální herecké dráze.
Už během studií hostoval v Divadle Na zábradlí a díky svému mimořádnému talentu získal na této prestižní pražské scéně hned po konzervatoři i angažmá. Jako studenti DAMU jsme ho viděli v hlavní roli Camusova Caliguly stejně jako v Steigerwaldově Tatarské pouti a Grossmanově inscenaci Dona Juana. Po změnách začátkem 90. let odešel s dalšími kolegy do Divadla Bez zábradlí, později spolupracoval s divadlem Rokoko. Zahrál si tu i se svým mladším bratrem Michalem. Celý život je pojilo silné sourozenecké pouto i mimořádná profesní a lidská úcta, obdiv a důvěra. Za roli Larryho ve hře Patricka Marbera Na dotek, ve které hrál společně právě s Michalem, byl Vladimír nominován na Cenu Thálie.
Na zkouškách v divadle mířil k cíli pomalu, klidně, ale důsledně.
Vladimír Dlouhý (Arbenin), M. J. Lermontov: Maškaráda, r. Vladimír Strnisko, 1997Během svého života ukázal nejrůznější polohy hereckého projevu, ale vždy si každou roli pečlivě připravoval a se zodpovědností sobě vlastní na ní pracoval. Uměl se důrazně přít a dlouho o postavě polemizovat, ale nebyl zbrklý a nikdy nešel při zkoušení hned na výsledek. Mířil k cíli pomalu, klidně, ale důsledně, s citem pro rytmus, sílu slova i verše. Nebyl typ herce, co se musí za každou cenu prosadit, často působil v zákulisí plaše, až odtažitě. Prostě jen asi tímto způsobem přemýšlel a pracoval. Myslím, že měl rád samotu, i když se paradoxně často učil texty v šumu kaváren a restaurací, uzavřen ve své „hlučné samotě“.
Poslední Vladimírovou „štací“ bylo Divadlo na Vinohradech, kam ho v roce 1997 zlákala tehdejší ředitelka a milovaná kolegyně Jiřina Jirásková. Moc dobře věděla, že Mirek patří už mnoho let do první herecké ligy a že získat do souboru herce s takovým talentem a charismatem bude obrovským přínosem. Jeho první rolí byl Arbenin v Lermontovově Maškarádě v režii Vladimíra Strniska. Spolu stvořili divadelně pozoruhodnou postavu – Dlouhého Arbenin byl plný paradoxů, despota s křehkou i temnou duší, jako v situaci šíleného běsnění, kdy se ostrým střihem a prudkým skokem ocitne v obrovském křesle, schoulí se jako dítě a s grácií přehodí přes obličej černý závoj. Na tento obraz si často vzpomenu. Strniskův výklad hry a Mirkův výkon v Arbeninovi jsou pro mě dosud jedním z nejsilnějších divadelních zážitků. Zcela jiný úkol čekal Vladimíra o rok později ve Wildově konverzační komedii Jak je důležité míti Filipa v režii Jiřího Menzela. Algernon Moncrieff byl v chůzi, lehkosti mluvy i gesta vzorem anglického gentlemana. A nebylo to jen proto, že od prvních kroků na jevišti musela mužská část obsazení zkoušet v čepici s velkým kšiltem, aby si navykla chodit vzpřímeně... Vladimír měl prostě chuť a vůli splnit režisérovi i neobvyklé požadavky, bavilo ho zkoušet a bavilo ho hrát. Zvlášť když mu vzorem konverzačního mistrovství byl Václav Voska. S velkým nasazením se chopil i role Eliáše v Körnerově Psí kůži, mistrovskou práci a cit pro komorní prostor zkušebny odvedl v Havlově Vernisáži, ale také jako Jago v Othellovi nebo Král Jindřich v Tomáši Becketovi, který byl jeho poslední rolí na vinohradském jevišti. Vzájemnou radost ze společného hraní si užívali s Jiřinou Jiráskovou v inscenacích Sto roků samoty a Talisman. Vladimír pracoval naplno i navzdory vážné nemoci, která ho poslední roky sužovala, i přes časté vyčerpání a silnou únavu se snažil dostát do poslední chvíle svým pracovním závazkům.
Odešel 20. června 2010 ve věku pouhých dvaapadesáti let, těsně před premiérou svého posledního filmu Kajínek, za který získal v roce 2011 in memoriam Českého lva za nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli. A brzy po posledním představení inscenace Chvála bláznovství, kterou nazkoušeli s bratrem Michalem.
„Malý Adam“ odešel s kuráží, bez sentimentu a s noblesou.
Autorka pracovala jako dramaturgyně DnV v letech 1993–2006.