Vladimír Majer a Anna Letenská
v inscenaci Soused, 40. léta
Velkou uměleckou i lidskou ztrátou, která Městské divadlo na Královských Vinohradech během 2. světové války potkala a poznamenala, byla smrt talentované herečky Anny Letenské. V souvislosti s jejím případem se také Městské divadlo i jeho pobočné scény ocitly pod ještě ostřejším dohledem nacistických orgánů.
Anna Letenská se narodila v roce 1904 jako Anna Svobodová, jméno převzala po svém prvním manželovi, herci Ludvíku Hrdličkovi, který používal oficiální pseudonym Letenský, a ponechala si ho i poté, co se v roce 1940 rozvedla a provdala se za Vladislava Čalouna. Členkou vinohradského uměleckého souboru byla od roku 1939, její talent (byla stejně dobrá v dramatických rolích jako v komických postavách) a výrazný projev ji předurčovaly ke slibné kariéře na jevišti i ve filmu. Bohužel se však stala jednou z mnoha obětí heydrichiády.
27. května 1942 ošetřil MUDr. Břetislav Lyčka, přítel manželů Čalounových, Jana Kubiše, zraněného v obličeji střepinami bomby, jíž zaútočil na říšského protektora Heydricha. Dr. Lyčka byl členem ilegální odbojové sokolské organizace JINDRA, organizoval schůzky s parašutisty a obstarával falešné doklady. Přišel spolu s manželkou a ještě jedním člověkem do bytu manželů Čalounových. Dr. Lyčka se u Čalounů nezdržel, odjel z Prahy a jeho život skončil zanedlouho velmi dramaticky – v červenci spáchal v obklíčení gestapem sebevraždu. Paní Lyčková u Čalounů přespala, a to ji stálo život – byla popravena v Mauthausenu.
V červenci gestapo zatklo i Vladislava Čalouna a ani on smrti neunikl – byl popraven v lednu 1943. Anna Letenská se ocitla v přímém ohrožení, byla vyslýchána gestapem a sledována. 30. srpna 1942 s ní ředitelství Městského divadla na Královských Vinohradech rozvázalo pracovní poměr. 3. září byla zatče-
na, strávila dva dny ve vyšetřovací vazbě, pak byla převezena do Terezína a vězněna v Malé pevnosti, odkud putovala s transportem do Mauthausenu a tam byla 24. října 1942 popravena.
17. listopadu 1945 vyznamenal prezident Československé republiky Edvard Beneš Annu Letenskou Československým válečným křížem 1939 in memoriam a byla po ní pojmenována ulice v bezprostřední blízkosti Divadla na Vinohradech. Na prvním divadelním balkoně je mezi bustami dalších významných osobností Vinohradského divadla umístěna i bronzová busta statečné herečky.
Městské divadlo na Královských Vinohradech bylo úředně uzavřeno od prvního stanného práva (podzim 1941) až do 31. ledna 1943. V tomto období mohli diváci své oblíbené herce vidět na pobočných scénách – v Komorním divadle a v Městském divadle na Poříčí, vzniklém z převzatého divadla D 41, jehož se Družstvo ujalo a uchránilo ho tak před zničením (dlouhodobé uzavření vinohradské scény bylo také trestem za tento čin).
Od února do června roku 1943 se tedy mohlo na Vinohradech opět hrát a divadlo nabídlo divákům čtyři nové inscenace, např. známou Pirandellovu hru Šest postav hledá autora nebo Jiráskovu Vojnarku. Na začátku roku 1944 však divadlo dostalo další ránu, tentokrát od ministra Emanuela Moravce. Vinohradská činohra se musela
k 15. březnu 1944 přestěhovat do divadla Varieté v Karlíně, kde od německého vpádu hrálo Národní divadlo, které nyní přešlo na Vinohrady(!). Nastalo překotné stěhování, které se neobešlo bez značných škod na inventáři. V Karlíně zahájila vinohradská scéna provoz pod nařízeným názvem Divadlo Josefa Kajetána Tyla. Nadiktovanou premiéru Tylovy hry Pražský flamendr zahájil ministr Moravec slavnostním proslovem, na příkaz tehdejšího sekčního šéfa na ministerstvu školství von Hoopa byla premiéra uvedena zahájením IV. věty Smetanovy Triumfální symfonie, která je variací na starou rakouskou hymnu. Ani tento zlomyslný akt však nepodlomil životaschopnost Městských divadel, do jejichž čela byl postaven umělecký ředitel František Götz, kritik, překladatel, dramatik a prozaik, dosavadní dramaturg Národního divadla.
Pod jeho vedením se hlavní scéna rychle sžila s novým, i když nevhodným a nevyhovujícím prostředím a všechna tři divadla (zmíněné Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Komorní divadlo i Městské divadlo na Poříčí) hrála při vyprodaných hledištích. To ovšem netrvalo dlouho, na konci srpna předposledního roku války přišel nový úder – zastavil se život všech divadel u nás i v celé Říši. Čeští divadelníci ovšem skomírajícímu Německu už na poslední chvíli pomoci nemohli. Zaměstnanci Městských divadel naštěstí zůstali vesměs válečné pracovní povinnosti ušetřeni a německými továrnami jich prošlo jen málo.
14. února 1945 zažila Praha velký nálet, při kterém dvě velké bomby dopadly přímo do budovy Městského divadla na Královských Vinohradech. Poškodily sice zdi, stropy a zčásti také strojní zařízení jeviště, ale naštěstí nevybuchly – jinak by dnes divadlo v původní podobě neexistovalo. Jeden ze zaměstnanců prokázal neuvěřitelnou odvahu – nevybuchlou pumu vynesl ven z budovy. Také další zaměstnanci divadla projevili obrovskou statečnost – navzdory zákazu tajně vnikli do poškozené budovy, vynášeli sutiny a rozbité sklo, opravovali dveře a okna, ze zbořených staveb v okolí přinášeli cihly, očistili je a uvedli budovu do takového stavu, že po květnové revoluci v roce 1945 mohli na Vinohradech zahájit provoz mezi prvními pražskými divadly.