„A kterého Jindřicha že to zkoušíte? Toho Shakespearova?“ Vcelku pochopitelná otázka, na niž musel inscenační tým nové inscenace Divadla na Vinohradech odpovědět v minulých měsících nesčetněkrát, nepřímo obnažila podstatu Pirandellova dramatického přístupu: permanentní nejistotu o povaze věcí. Italský dramatik ověnčený Nobelovou cenou, který nenáviděl kategorie „ano, nebo ne“ a svými texty vytrvale odpovídal „ano i ne“, pojmenoval svou hru záměrně tak, aby na nás v knihovnách „vyskakovali“ dva autoři.
Titulní postavu – kterou na našem jevišti proslavil Miloš Kopecký a dnes ji fascinujícím způsobem ztvárňuje Jiří Dvořák – nalezneme v soupisu dramatických person italského originálu uvedenu jako „…… (Jindřich IV.)“, tedy šest teček a uzávorkovaný (uvězněný? izolovaný?) Jindřich. Ano, pravé jméno muže, který při historické kavalkádě spadl z koně a udeřil se do týla, neznáme. V rámci hry je to jediný takový případ! Moderní hrdina Pirandellův, tento muž bez jména, tento Nikdo?, Někdo?, Kdosi?, jako by mohl být každým z nás. A tedy ještě přesněji: Kdokoli!
„Všechny doklady o mém životě a panování, které mi byly příznivé, moji nepřátelé záměrně zničili,“ pojmenovává přes historickou postavu svou situaci „Muž-Šest teček“. Zároveň má v jednu chvíli k dispozici celý materiál života německého císaře. Ví, kdy se narodil, a ví, kdy zemřel. Může libovolně skákat před, vprostřed či za své pokoření v Canosse a vybrané situace si znovu a znovu přehrávat. Jako by přesně věděl, co ten den prožije: vyzpytatelnost, určitelnost, oproti chaosu normálního života. Od chvíle, kdy se vědomě rozhodne hrát své šílenství dál, je Jindřich svrchovaným pánem situace. To on určuje, který výstup a v jakém obsazení se bude předvádět. Najaté komedianty aranžuje a jeho režijní připomínky mohou připomenout „řeč k hercům“ prince Hamleta – což je koneckonců Jindřichův přímý předchůdce v oboru „vědomé šílení“. Jeho „šílenství“ navíc není
Pirandellův hrdina, tento muž bez jména,
jako by mohl být každým z nás.
nasvíceno pozadím bílých kachlíčků psychiatrické léčebny (třebaže kytlice, roucho kajícníka, které si chce ze sebe Jindřich v jednu chvíli servat, evokuje právě svěrací kazajku). V kulisách trůnní síně zbudované v současné italské vile Jindřich nepatřičně nepůsobí, a „jako blázen“ se naopak musí chovat každý, kdo ho přijde navštívit. Tak to alespoň ve vile chodí… Základní vtip hry je pak založen na tom, že dnešní den – den, kdy přichází delegace s úmyslem vyvést „……“ z jeho domnělého šílenství – bude jiný, výlučný. Do režimu hraného 11. století vpadne chaos současného světa. A zároveň se ukáže, že „Muž-Šest teček“ ve svém útočišti žije i svůj vlastní život. Že zkrátka ví, kdy se narodil, ale neví, kdy zemře. Že pouze „nepřežvykuje“ život dávno mrtvého panovníka. Tím je arzenál možností dne rozšířen na možnosti člověka. „……“ může v rozhodnou chvíli z Jindřicha IV. vystoupit. A jak se nakonec rozhodne, je pointou hry. Pirandello svůj text opatřil podtitulem: „tragédie ve třech dějstvích“, čímž ještě zdůraznil narážku na velké dramatické opusy o hrdinech (a jejich koncích). Ale není takové žánrové určení jen další součástí Pirandellovy rafinované hry? Jako by název i podtitul byly maskou, za níž se skrývá jiná, věřím, že patřičnější tvář hry. Není její půdorys přece jen výrazně komediální? A nemá vědomý blázen vždy nejblíže k šaškovi? Nemám teď na mysli jen zábavné předtančení najatých mladíků co komického prvku hry. Považme, že také jedna z hlavních figur, Dr. Dionisio Genoni, přímo odkazuje k typu „Dottora“ z italské commedie dell’arte. Pirandello ostatně Genoniho promluvy charakterizuje v textu tímto způsobem: mluví „oslněn svým výkladem, pokračuje profesorským tónem“, „se shovívavým úsměvem odborníka před laiky“.
Velký americký dramatik Edward Albee o Pirandellově dramatickém stylu napsal: „Rád bych viděl, aby bylo více pamatováno na postupy, jež do divadelního myšlení vnesl tento muž.“ Myslím, že na ně v nejširším smyslu pamatuje každý autor, který se svým dílem nezdráhá odpovědět „ano i ne“.
Autor je dramaturgem DnV.
Luigi Pirandello:
Režie:
Pemiéra
Jindřich IV.
Michal Vajdička
20 12 2013