Zleva Jiřina Švorcová (Mae), Antonie Hegerlíková (Mamka)
a Stanislav Fišar (Cooper),
Tennessee Williams: Kočka na rozpálené střeše, 1966
Narodila se 27. listopadu 1923 na Slovensku, kde její otec působil jako vojenský štábní důstojník. Po jeho smrti zůstala matka s dcerami Antonií a o dva roky starší Annou v Žilině, avšak po vyhlášení Slovenského státu se musely za dramatických okolností odstěhovat do Čech. Antonie zvolila hudební konzervatoř a ještě během studia hostovala v Divadle Vlasty Buriana i v Národním divadle. V roce 1946 dostala nabídku angažmá ve Vinohradském divadle a režisér Jiří Frejka jí svěřil výraznou roli Lady Macbeth a spolu s Macbethem Otomara Krejči vešli do divadelní historie. Tehdy jí bylo pouze 24 let. Diváky si podmanila výrazným altovým hlasem, postavou, dramatičností projevu. Pro její další herecký vývoj bylo určitě důležité, že její první kroky na jevišti řídil právě Jiří Frejka. Střídala role různého žánru, dokázala být lidovou Dorotkou, Madlenkou či Rozárkou v Tylových hrách, Kristlou v Babičce, Lady Windermerovou ve Wildově komedii, skrytou dramatičnost nalézala v ruských hrách (Máša v Rackovi, Soňa ve Strýčku Váňovi), nechyběly ani postavy současného repertoáru. V období, kdy se divadlo změnilo na Divadlo Čs. armády, ji potkaly také role proklamující „nové ideje“. Těch postav, které vytvořila na jevišti Vinohradského divadla, bylo na sto padesát. Připomeňme alespoň titulní postavu v Ibsenově Noře, královnu Alžbětu v Schillerově Marii Stuartovně, Elmíru v Tartuffovi, Paní profesorovou v Čapkově Loupežníkovi, Sofoklovu Elektru, Kláru Zachanasjanovou v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Že umí zahrát i komediální role, potvrdila např. jako Veronika v Šamberkově Jedenáctém přikázání.
Svým hlasem i pohybem podmanivě ovládala velké jeviště.
Antonie Hegerlíková (Mechmene Banu),Nazim Hikmet: Legenda o lásce, r. Jan Škoda, 1954S Toničkou (tak jí mnozí v divadle říkali a ona to vyžadovala i ode mne) jsem se blíže seznámila, když po krátké přestávce znovu podepsala angažmá v DnV, protože, jak řekla ředitelka Jiřina Jirásková, je v nejlepších hereckých letech. Tehdy hrála v Návštěvě staré dámy Illovu ženu a následovala Mary Ellisová v Podzimní zahradě. Jako by dostávala každou rolí novou energii a zúročila to, co na divadle i v životě prožila. Svým hlasem i pohybem podmanivě ovládala velké jeviště. A stejně tak profesionálně se proměnila v komorním prostoru zkušebny. Režisér Strnisko připravoval Tři velké ženy E. Albeeho a zvažoval, jestli Toniččino zdraví ten velký úkol dovolí. Ona ani na okamžik nezapochybovala a do role se vrhla s velkým zaujetím i pochopením pro moderního dramatika. Lehce proplouvala texty, které by svou otevřeností v sexu byly náročné i pro mladší herečku. Za tuto roli byla nominována na Cenu Thálie; získala ji později, v roce 2005, za celoživotní mistrovství. Ráda jsem se za ní zastavovala v herecké šatně, kde odpočívala. Zkušebna je až u střechy divadla a její operované srdce si potřebovalo vydechnout. Přicházela proto na večerní představení již odpoledne.
Stejně radostně přijala roli v Havlově aktovce Rodinný večer, kde projevila velký smysl pro absurditu textu. Odměnou jí bylo blahopřání a poděkování tehdejšího prezidenta.
K jejím 80. narozeninám jsem připravovala výstavu. Přinesla mi tašku fotografií a s rozpaky mi je předkládala. Ona se sestrou v baletních sukýnkách a na špičkách („původně jsem chtěla být baletkou … a pak zpěvačkou“), první role, další úspěšná zastavení (uvítala jsem výraznou fotografii Mehmene Banu z Hikmetovy Legendy o lásce, kterou jsem jako holka viděla a obdivovala jsem ji). „Celý život jsem měla pochybnosti o svém talentu. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem dokázala, že jsem na jevišti právem.“ Když v roce 2004 ukončila vinohradské angažmá, provázela tento krok slovy: „Jako třiadvacetiletá děvečka jsem přišla a jako jednaosmdesátiletá babička odešla.“ S velkým elánem se pět let věnovala studentům na vyšší odborné herecké škole a s nimi hrála Beckettovy Šťastné dny a oslavila pětaosmdesátiny na jevišti. Až do posledních let byla vnitřně mladá, stále jí zůstávalo její nezaměnitelné zabarvení hlasu; neztrácela humor a sebeironii. Antonie Hegerlíková zemřela v prosinci 2012. Do historie Vinohradského divadla se zapsala jako velká herecká osobnost.
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1996–2007.