2013/II říjen 2014 DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK vydává Divadlo na Vinohradech
﷯﷯ ﷯ Počátkem 30. let procházelo Městské divadlo i jeho pobočná scéna Komorní divadlo uměleckou i finanční krizí. Obě divadla bojovala o diváky, kritika jim vyčítala podbízivý repertoár a nízkou úroveň inscenací, navíc na svou funkci rezignoval dlouholetý ředitel Fr. Fuksa. Bylo třeba rychle najít na místo ředitele osobnost, která by dokázala divadlo vyvést z krize a získat zpět důvěru diváků. Výbor Správního družstva navrhl JUDr. Bedřicha Jahna. Zdatný právník a zkušený úředník, který působil ve Správním družstvu postupně v několika funkcích, a kromě toho měl dobré kulturní zázemí a povědomí. Pocházel ze starousedlé vinohradské rodiny, jeho otec byl ředitelem Vinohradské záložny a také prvním intendantem Městského divadla. Stát se ředitelem velkého divadla ostře sledovaného veřejností i kritikou, které navíc prochází složitým obdobím, byla riskantní výzva, a dr. Jahn s přijetím kandidatury váhal. Nabídka ho však lákala a ve svých pamětech vylíčil své předpoklady k vedení divadla takto: „… divadelní literaturu českou i světovou, zejména klasickou – jsem dobře znal, viděl jsem na sta divadelních představení nejen v Praze, ale … také v Německu, v bývalém Rakousku, v Paříží, Římě, Miláně, Londýně, … i v Káhýře a Cařihradě, znal jsem se s celou řadou praktických divadelníků a hlavně jsem měl a mám stále nadšenou lásku k divadelnímu umění…“  Situace v divadle byl napjatá – řada inscenací u kritiky propadla, herci byli nervózní, v souboru vznikaly a brzy opět zanikaly různé „skupinky“ a atmosféře neprospěly ani vrtochy několika primadon z řad členů souboru a hlavně hostujících umělců. Na jaře 1935 byl dr. Bedřich Jahn do funkce ředitele jednomyslně zvolen. Nejprve odjel na tři týdny obhlédnout, co hrají divadla ve Vídni, Miláně a Paříži – a pak se na Vinohradech vrhl do práce.  Z repertoáru stáhl novou veselohru Padlí andělé, která se mu jevila „téměř oplzlou“. Žádné další inscenace se nezkoušely, a proto se rozhodl „oprášit“ několik starších inscenací (např. drama Anna Karenina s Annou Sedláčkovou v titulní roli nebo komedii Ideální manžel s hostující Natašou Gollovou). S dramaturgem Fr. Tetauerem zároveň pečlivě připravoval repertoár další sezony. V Komorním divadle zavedl kromě konverzačních a detektivních her i cyklus Literárních večerů, pro který bylo vybráno šest her vhodných na menší jeviště. Byl to velmi dobrý tah – všechna tato představení byla beznadějně vyprodaná.  ﷯V rozhovoru pro Literární noviny v červnu 1935 řekl, že se nebojí konkurence filmu, divadlo s ním musí bojovat svými prostředky, hlavně bezprostředností uměleckého zážitku.  V další sezoně se ukázalo jako skvělý počin uvedení nové hry Františka Langera Jízdní hlídka, původně zadané Národnímu divadlu, s nadšením ji přijali kritici i diváci, a divadlo ji dokonce s velkým úspěchem několikrát zahrálo na zájezdu ve Vídni. Nový ředitel musel řešit i citlivé personální problémy. Značně omezil smlouvy uzavřené v předchozí sezoně s hostujícími hvězdami Annou Sedláčkovou a Medou Valentovou, v nové smlouvě dostaly obě herečky na Vinohradech garantovány jen čtyři role do roka. Meda se proto chtěla stát členkou souboru, ale když jí divadlo navzdory jejím mocným přímluvcům nevyhovělo, urazila se a další účinkování odmítla. Zanedlouho ji následovala i velká hvězda Andula Sedláčková. Právě začínala zkoušet titulní roli ve hře Markýza de Pompadour, ale odmítla hrát s Bedřichem Vrbským a žádala jiného partnera, dr. Jahn jí však nevyhověl. Herecká hvězda nebyla zvyklá na odmítnutí, a s Městským divadlem ukončila spolupráci. Jejího odchodu však dr. Jahn údajně litoval.  Na svou funkci rezignoval také dosavadní umělecký šéf dr. Jan Bor a uměleckého vedení divadla se ujal šestičlenný sbor, složený ze čtyř režisérů, dramaturga a ředitele. Ředitel dbal také o rozšiřování souboru, angažoval např. Natašu Gollovou, jíž se na Vinohradech velmi dařilo, a později Jiřinu Štěpničkovou, která jako Maryša, Panna Orleánská nebo v rolích z Shakespearových komedií doslova vyprodávala divadlo. V roce 1937 oslavilo Městské divadlo 30. výročí svého vzniku, uspořádalo výstavu a přímo ve výroční den založení divadla sehrál soubor slavnostní představení Tylovy Fidlovačky.  Dosavadní „záchranné kroky“ dr. Jahna se ukázaly jako správné, diváci se vraceli, kritika řadu inscenací i herců ocenila, divadlo bylo opět na vzestupu. Zlepšila se i finanční situace – za dva roky působení v čele divadla zaznamenal dr. Jahn přírůstek cca 221 000 K. V dalším roce se dokonce podařilo získat velkou městskou dotaci a během divadelních prázdnin v roce 1938 budova divadla prošla částečnou rekonstrukcí a modernizací – byly např. opraveny sochy na průčelí, zmodernizovalo se propadliště, počítalo se s výměnou sedadel na balkoně i v přízemí atd. Bylo také třeba celou budovu vymalovat a zlepšit zázemí pro herce – celý soubor měl např. k dispozici pouze jednu vanu!  Vše vypadalo velmi slibně. Bohužel se však nad celou Evropou začaly stahovat temné mraky nastupujícího fašismu…