Na jaře letošního roku, mnohem dřív než první premiéra letošní sezony oslovila na Vinohradech své diváky, jsem nad Frischovým textem přemýšlel o jeho nadčasovém motivu a vzpomínal jsem na slavné vinohradské období konce osmdesátých let. Kolik politiky, poezie a divadelní poetiky se tehdy vešlo mezi zlaté portály! A přece, nebyly to bezbřehé fantazijní experimenty, ale na jeviště se vracelo divadlo velkých příběhů, s nímž jste rázem zapomněli na nepohodlná plyšová křesla v hledišti. Tomáš Töpfer i Jan Vedral, dnešní ředitel a šéfdramaturg DnV, byli tenkrát mezi spolutvůrci této pamětihodné vinohradské umělecké epochy. A tak ve mně Andorra znovuuvedená po letech právě v Divadle na Vinohradech vzbuzuje nejen důvěru, že tahle „modelová hra“ není jen plakátem a dnes už velmi vzdálenou ozvěnou druhé světové války, ale že je to především poselství, které nepotřebuje žádné aktuální berličky, nýbrž samo o sobě v rukou zkušeného režiséra nabízí hercům i divákům velký divadelní zážitek plný myšlenek a emocí.
„Jako metafora bude Andorra působit
jak do minulosti, tak do budoucnosti.“
Ostatně jak si Andorru přečetl sám režisér Martin Čičvák? „Autor vytvořil společenství, které má vlastní etickou a estetickou normu, svět, který absolutně funguje bez toho, aby mu bylo potřeba pomáhat, je to thriller. Člověk je permanentně překvapovaný, už při prvním čtení, a to jsme se do inscenace pokusili vnést – aby divák s námi procházel se zatajeným dechem až do konce. Hra byla napsána jako podobenství, i to, že Andri je Žid, je vlastně metafora. Jako metafora bude ta hra všeplatná jak do minulosti, tak do budoucnosti.“ Potřebuje takový text víc poetického režiséra, nebo násilnou aktualizaci? Někteří divadelní hodnotitelé sice (ne)pochopitelně původnímu textu ani novému nastudování Andorry nevěří, že osloví publikum, a volají po aktuální úpravě, zato ředitel Vinohradského divadla Tomáš Töpfer ve svém poděkování hercům mj. píše: „Inscenace je pro mne velkou satisfakcí, neboť dokázala, že hra nejen, že neztratila nic na své aktuálnosti, naopak, zdá se, že je v současnosti ještě více soudobým tématem, než snad byla v létech svého vzniku. Býti aktuální a rezonovat v čase, který je nám společně dán, toť asi pravé divadlo, které není jen podívanou, atrakcí a místem oddechu, ale doslova občanským postojem. Jsem rád, že jste si toho vědomi a že jste to dokázali divákům přenést přes rampu.“ A ještě Andorra očima Václava Vydry, který v roli učitele znovu dokazuje mnohem širší a všestrannější rozměr svého herectví. „Je to stále aktuální výpověď o zoufalé nepoučitelnosti lidí, o tom, jak katastrofálním nedostatkem empatie trpíme a jak jsme za pocit vlastního bezpečí ochotni popřít základní principy smyslu lidské existence. Strach a ochota obětovat a zničit kohokoliv, kdo se odlišuje, byť jen zdánlivě – a zajistit si za to vlastní pohodlí – je silou, která otevírá brány zlu. Nemusí se jednat jen o motivy rasové nebo sociální. Jde o jakoukoliv odlišnost, která se nesrovnává s tzv. ,hlavním proudem‘, kterým se zrovna ubírá myšlení většiny. Právě dnes se nám snadno může stát, že budeme muset čelit těm, kteří přijdou se ,zaručenými‘ recepty na blahobyt, a tak se skrz populismus, mimo principy demokracie a za potlesku vděčného davu proderou k moci.“ Na to všechno jsem myslel, když jsem odcházel po premiéře a odmítl jsem pozvání do zákulisí... Chtěli jsme být sami. Ruce ještě rozmačkané z naléhavého sevření, prsty zapletené do sebe a před očima příběh těch dvou a jejich lásky navzdory nenávisti a zbabělosti okolí. Ale ani do dlaně se neschováte a nakonec zůstanete s tím, co jste viděl, zoufale sám. A v hlavě se vám vrací a neustále připomíná růžový sníh, opuštěný klavír a beznadějná hromada bot – čistých tak, jak to člověk s vlastním svědomím nikdy nedokáže.