ČERVEN
PROSINEC
Petr Haničinec jako Ernest Hemingway, J. Aldridge: Poslední záblesk, r. Jar. Dudek, 1980
Po absolvování DAMU dostal Petr Haničinec své první angažmá v pardubickém divadle. Brzo však odešel do Prahy, kde následovala dvě angažmá poměrně rychle za sebou, rok v Divadle E. F. Buriana a šest let v libeňském Divadle S. K. Neumanna. V roce 1962 ho ředitel Luboš Pistorius pozval do Divadla na Vinohradech, kde zůstal až do své smrti. Odehrál tu nespočet rolí, z šedesátých let vzpomeňme za všechny na Goethova Fausta, kde byl Mefistem, společně s Radkem Brzobohatým (Faust). Božský principál je na vinohradské scéně poprvé obsadil dohromady. Tohle jevištní partnerství vydrželo mnoho sezon napříč dobovými konstelacemi a navzdory rozdílným rukopisům jednotlivých režisérů. Fyzicky i charakterově docela rozdílní, přece je vnitřně něco spojovalo.
„Ve svém životě jsem hrál krále, detektivy, zamilované blbečky i zamilované moudré lidi, hrubce, tupce, dobré komunisty i sraby. Důsledky jsem v soukromí jaksi nepozoroval.“ Tenhle vtipný bonmot visí na webu jako jakési krédo Petra Haničince, které vypovídá o lehkosti hereckého života a bytí vůbec. Pokud jde o Petra, řekla bych, že opak je pravdou. Jemu šlo o skutečnou pravdu, a pokud se se svou postavou neztotožnil nebo v ní nenašel něco pravdivého, či svou rolí dokonce pohrdal, velmi tím trpěl. Zuřivě chodil po chodbách, osnoval vzpouru, zkrátka důsledky rolí ve svém soukromém životě asi přece jen „jaksi pozoroval“ a leccos mu leželo na srdci. V tomhle byla doba normalizace skutečně těžká, jakkoliv v současnosti na obzoru rostou nejrůznější nostalgie a růžové obláčky. Vyjít na jeviště a hrát ve hře postavu, které nevěřím nebo která objektivně hlásá nějaké bludy, bylo pro většinu herců utrpení. Byly však i v té dlouhé době nesvobody právě v divadle takové malé oázy, kdy všichni pookřáli a hráli jako o život. Stalo se tak Petru Haničincovi v Divadle na Vinohradech na konci 70. let v Králi Krysovi, v Hubačově dramatizaci Hemingwayova románu Komu zvoní hrana a v Aldridgově hře Poslední záblesk, kde si Hemingwaye přímo zahrál. Americká literatura, americké hry! Všechno zakázané chutnalo o to víc (a jak dlouho to bylo zakázané!). Král Krysa, to byla taková první vlaštovka, hra ze zajateckého japonského tábora. Kolik jsme se nahráli válečných her, ale tohle byli Američani! Petr Haničinec vzal roli opravdu za svou a pamětníci dosvědčí, jaká to byla radost, dívat se na herce, který dává do hry sám sebe, a to beze zbytku. Dokonce si mě v době zkoušek podal v rekvizitárně: „Ty prej chceš dát do programu autentický fotky z japonskýho lágru?! Zbláznila ses? To bych musel zhubnout vo padesát kilo!“ Tehdy jsem se tomu smála, přišlo mi to naivní. Dneska v tom vidím docela vzácnou poctivost. Petr Haničinec byl velký herec, rovný chlap a „pravdoláskař“, i když vedl cynické řeči. Při úvaze, proč u nás začali revoluci zrovna herci, si vzpomenu na Petra, a je to celkem jasné.
Pokud se se svou postavou neztotožnil nebo v ní nenašel něco pravdivého, velmi tím trpěl.
Petr Haničinec jako King, zvaný Král(s R. Brzobohatým), J. Hubač, Král Krysa
(volně podle románu J. Clavella), r. J. Dalík, 1974Petr Haničinec byl svého času spokojený s postavou křiváka Boška v Dietlově seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře. Bošek, typický kariérista, který spolupracoval jak s fašisty, tak s komunisty, pravdivá postava ze života. I tady se Petr Haničinec položil do postavy celou vahou své touhy říkat svým herectvím pravdu. A nesmím zapomenout také dosvědčit, že Petr chodil zcela zadarmo číst Otu Pavla na psychiatrii Ke Karlovu, s pacienty tam vždy rád chvíli poseděl. A byl taky jeden z mála, kdo se nebáli nosit po divadle různé samizdaty a literaturu od Škvoreckých. Bylo tedy jen logické, že na několik výborných inscenací těsně před revolucí byli členové souboru, i Petr Haničinec jmenovitě, jaksi vnitřně připraveni. Na rebelantský monolog Edygeje z Ajtmatovova Dne delšího než století, v němž postava slibovala, že nebude mlčet, že půjde tak daleko, kam bude třeba, aby se domohla pravdy a práva, čekal snad celou normalizaci. V jiné dimenzi se podobná touha po pravdě odehrávala v krásné Dudkově inscenaci Bulgakovova Mistra a Markétky. Haničincův Pilát nebyl cynik. Stejně jako Petr, i Pilát se docela naléhavě ptal: „Co je pravda?“ se zoufalou potřebou se tu pravdu dozvědět.
V knížce rozhovorů Vinohradské listování rekapituluje a bilancuje. Stejně vážně a stejně poctivě, jako bral celý život své herectví, s malými pochybami, pokud jde o budoucnost: „Hlediště žádá na herci, aby jeho lidská bytost odpovídala duchu doby. Blíží se jiná doba. Snažil jsem se svými postavami něco tlumočit. Snad pomohly probudit tu novou dobu. Snad.“
Autorka byla dramaturgyní DnV v letech 1972–1986.