Miroslav Moravec (José Arcadio Buendía)
a Jiřina Jirásková (Úrsula),
Gabriel García Márquez: Sto roků samoty,
režie. Petr Novotný, 2000
Jeho podmanivý, melodicky příjemný hlas nám tohoto herce stále živě připomíná. V době své největší slávy (v r. 2002 získal cenu Františka Filipovského za celoživotní práci v dabingu) odvážně přijal roli ve výborné rozhlasové hře Jana Vedrala Dabér. V ní jeho slavný hlas začne žít odděleně a namyšlenost hlasu se dostává do konfliktu s člověkem, jeho nositelem. Obdivovala jsem Mirkovu schopnost sebereflexe a ironického nadhledu v dialogu se sebou samým, připravil tak posluchačům mimořádný zážitek.
Divadlo však bylo pro něho vždy na prvním místě. Jeho cesta k němu připomíná osud kladného hrdiny z amerického filmu, který je zdravě ctižádostivý, s úsměvem překonává překážky, staví na kamarádství a vše se mu podaří. Když nebyl přijat na DAMU, nastoupil jako elév do divadla v Mostě a současně se mu podařilo stát se externím studentem divadelní fakulty. (Setkali jsme se zde poprvé a mohu potvrdit, že svou romantickou touhou stát se hercem si rázem získal jak Miloše Nedbala, tak i Karla Högera.) Po krátkém zastavení v chebském divadle zažil bohatá umělecká léta v tehdejším Gottwaldově. Měl výborné kolegy a naučil se, co znamená souhra na jevišti. Ve svých dvaceti osmi letech se musel rozhodnout mezi nabídkou amerického stipendia pro Actors Studio a novým souborem Divadla za branou. Bez váhání přijal Krejčovo pozvání a čtyři náročné herecké roky shrnul slovy: „Krejča mě naučil nejen divadelně myslet v roli nebo v inscenaci, ale také jak stavět figuru, naučil mě pokoře k postavě, autorovi.“ Když bylo Divadlo za branou násilně zrušeno, dalších šestnáct let patřil k oporám libeňské scény Divadla S. K. Neumanna. Z desítek rolí připomeňme alespoň Lennieho (O myších a lidech), Kreona (Oidipus), Jindřicha (Tomáš Becket). Na velké role navázal i v Městských divadlech pražských, kde jsme se stali kolegy. Jeho komediální herectví a konverzační mistrovství vyniklo zejména na jevišti Divadla ABC: Henry Saint-John ve Sklenici vody, Hamáček v Černých baronech, ve Třech mušketýrech uplatnil smysl pro komediální zkratku v sedmnácti rolích. Ocenila jsem ho ve výjimečném výkonu v Dürrenmattově hře Achterloo (Freud, Marx). Své působení v MDP ukončil titulní postavou v Ibsenově hře John Gabriel Borkman.
Měl herecký smysl pro pochopení postavy a naplno hrál každé představení
Miroslav Moravec (Kouzelník),
Ödön von Horváth: Povídky z vídeňského lesa,
režie. Ladislav Smoček, 1998Jestliže v mládí se stylizoval do mužného úsměvného frajera, trochu rozevlátého bohéma, nyní to byl noblesní elegán v perfektním obleku (téměř vždy s kravatou), bonviván, ale také spolehlivý kolega a kamarád.
V roce 1995 se v Divadle na Vinohradech představil jako výrazný charakterní herec, který s lehkostí ovládl velký prostor tohoto divadla. Byla mu vlastní sebeironie, dovedl kouzlit úsměvem i být nebezpečný v záporné postavě. Nikdy svého populárního hlasu nezneužíval, vždy podtrhl pochopení postavy; naplno hrál každé představení. Měl herecký smysl pro styl inscenace a režiséři s ním rádi pracovali pro jeho vnímavost a pozitivní energii. Určitě je třeba vzpomenout Kouzelníka v Povídkách z Vídeňského lesa, Euripida v Trojhvězdí, Jimmyho v Drobečcích z perníku a zejména Arcadia ve hře Sto roků samoty. Jan Šťastný si právě v tomto představení všiml: „Mirek byl vždycky velice citlivý a v tomto představení to bylo znát. Jak jsem ho na jevišti pozoroval, pochopil jsem, že i když má kolem sebe spoustu kamarádů, je vlastně asi hrozně sám a skrze tuto roli to může všechno vypovědět…šťastné setkání, krásný výsledek…“
Miroslav Moravec miloval češtinu, verše, účinkoval v Lyře Pragensis a ve Viole. Rád vyměnil velký prostor jeviště za komorní prostředí ve zkušebně, kde hrál Otce v Bordonově hře Poslední měsíce. Cítil se úspěšným hercem v milovaném divadle. Na kolena ho později dostaly až zdravotní problémy. Trpěl jimi několik let, ale ukrýval to a zlehčoval. Odchod z Divadla na Vinohradech byl velkou ranou – ztratil svou jistotu. Když slavil sedmdesáté narozeniny, byl šťastný mezi přáteli a zapomněl na momentální životní trable a nemoci. Zemřel tři měsíce poté, 29. března 2009.
S diváky Miroslav Moravec navazoval kontakt srdcem. Přesně to vystihl ve svém vyznání: „Miluji moment, kdy stojím v záři reflektorů živý na jevišti proti živému partnerovi v hledišti, kdy oba od sebe něco očekáváme, oba jsme tady, protože jsme se na ten moment těšili, oba si ten moment setkání chceme užít.“
Autorka pracovala jako dramaturg