2013 2014/VII březen DIVADELNÍ MĚSÍČNÍK
vydává Divadlo na Vinohradech

ČERVENEC

SRPEN

ČERVENEC

SRPEN

 

ANKETA
August, cena VInohradského diváka

Během uplynulého půl roku jste, ať už v divadle nebo na internetu, hlasovali v prvním ročníku ankety August – o cenu vinohradského diváka. Vaše tipy v pěti kategoriích pro devět inscenací uvedených v premiéře v sezoně 2012/13 rozhodly o tom, kdo poprvé v historii získal keramickou sošku Augusta. V úterý 11. března večer jsme keramické Augusty předali všem oceněným během slavnostního večera v divadelní zkušebně. Vnímavým a živě reagujícím publikem byli členové Klubu Divadla na Vinohradech. Fotografie z průběhu předání historicky prvních divadelních cen vinohradské scény – vzhledem k termínu uzávěrky – otiskneme v příštím čísle našeho měsíčníku.

– red –

﷯﷯
O svém vztahu k Vinohradskému divadlu Viktor Preiss mj. říká: „Poznal jsem, že v jiném divadle nejsem schopen pracovat s tak silným pocitem zázemí. Zkoušel jsem to, ale je to, jako kdybyste se přestěhoval do cizího bytu a pořád si nemohl zvyknout. V tom ‚domácím‘ prostředí je obsaženo všechno. Je to dlouhodobé spojení věcí, vlivů, vztahů a pocitů. Na Vinohradech mám naštěstí kolem sebe lidi, kteří jsou mi blízcí a kterým mohu důvěřovat a oni zase, aspoň doufám, důvěřují mně. A to je pro tvůrčí práci k nezaplacení.“ ﷯﷯
Na otázku, kdy se s Rebekou potkala poprvé a v čem je pro ni tahle postava osobně zajímavá, Dagmar Havlová odpovídá: „Peter Zadek, režisér slavné a ceněné vídeňské inscenace této Ibsenovy hry, někde napsal, že je to příběh o lásce, která zušlechťuje, ale současně bere sílu a ochromuje vůli. Text hry jsem četla už před lety jedním dechem jako detektivku – psychologickou a mystickou současně. A její hlavní záhadou pro mě byla Rebeka. Teď když ji znám víc, zdá se mi, že jí v té nejintimnější rovině dokonale rozumím. A rozumím také tomu, proč Ibsen odmítal jakkoliv své hry měnit a vysvětlovat. Stejně jako on mám problém odkrývat v rozhovoru svůj vnitřní život a svá tajemství.“ ﷯﷯
Dramatik a spisovatel Pavel Kohout se vrátil k momentu, kdy vznikl nápad použít životní příběh Karla Hašlera jako půdorys dramatu… „Bylo to v sázavském hostinci U Malešáka, kde jsem vedl historicky první hovor s čerstvým šéfem DnV Tomášem Töpferem a on se zeptal, jestli by mě neurazilo napsat příběh písničkáře, o němž se vede pře, zda byl kýčař, nebo klasik. Hned jsem řekl – To chci! Hašler je pro mě Karel Gott konce mocnářství i první republiky, který si navíc písně sám skládal i psal. S jeho postavou se nabízelo předvést i krizové dějiny Čech a českou povahu…“ ﷯﷯
Jan Dušek první setkání nad textem Kohoutovy hry popsal ve vzpomínce na kavárnu Slavii: „Právě tam – v jednom z důležitých prostředí hry – jsem o Hašlerovi mluvil s autorem i režisérem poprvé. Společná práce byla něco jako navazování každého z nás na myšlení toho druhého. Stejně jako ve scéně, i v kostýmech se prolíná dobový detail se současností. Vězeňské hadry, esesák a inspicientka v džínsách prolézající ostnatým drátem. Scénograf je ve své práci odkázán hlavně na výrobu a jevištní zázemí. Všichni moje – možná mylné – vize naplnili a bezchybně realizovali. Ani po zkouškách, premiéře a několika reprízách mne nenapadá, jak bych to všechno mohl udělat jinak.“