Stanislav Remunda (Don Carlos), Friedrich Schiller:
Don Carlos, r. Jan Škoda, 1955
Dlouhá léta jsme se měli pořád o čem bavit, nikdy jsme se nenudili. Pořád jsme něco řešili o divadle a herectví.“
(Iva Janžurová)
Narodil se 22. července 1927 v Praze. Jeho otec, povoláním pekař, synovo rozhodnutí stát se hercem uvítal, sám byl totiž zanícený ochotník. Konzervatoř začal mladý Stanislav navštěvovat v Brně a dokončil ji roku 1948 v Praze. Po ročním studiu na DAMU přijal angažmá v Divadle
S. K. Neumanna, odkud o tři roky později přešel na Vinohrady. Debutoval jako Slávek v Dobré písni od Pavla Kohouta, z dalších rolí připomenu alespoň Ferchada v Hikmetově Legendě o lásce a smrti a Pierra Bezuchova v Tolstého Vojně a míru.
Významným mezníkem v jeho uměleckém životě byl rok 1965, kdy mu tehdejší ředitel František Pavlíček svěřil v krátkém časovém odstupu dokonce tři režie – Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše, Feilerovu Šestou ženu Modrovousovu a Shakespearovu tragikomedii Troilus a Cressida. A protože na té třetí inscenaci jsem spolupracovala už jako dramaturg, chodívala jsem na zkoušky. Často a ráda. Byla to pro mne jedinečná příležitost sledovat Stanislava Remundu přímo při práci. Slávek Remunda se totiž osvědčil jako velice talentovaný režisér. Rozhodně se nechoval k hercům povýšeně – ostatně on sám k nim stále patřil. Naštěstí si už po dvou předchozích inscenacích získal jejich respekt. Se svou režijní koncepcí je seznamoval nejen sólově, ale i ve společné debatě. Občas některou pasáž v dobrém úmyslu sám předehrál. Dagmar Havlová později vzpomínala, že při zkouškách se Stanislavem Remundou zažila neobvyklý způsob zkoušení. „Vedl nás po neprobádaných a nepopsaných cestách.“ Bylo zvláštní, že právě k Ivě Janžurové byl až přehnaně kritický a nespravedlivý. Kdy se jejich vztah změnil v lásku, to věděl pouze inspicient Antonín Samler jako tajný poslíček milostných dopisů. Sami to zveřejnili až v roce 1968, kdy Iva zkoušela hlavní roli v Lesní písni. Vzápětí excelovala v dalších Remundových inscenacích: v Měsíci pro smolaře jako Josie – ve Večeru tříkrálovém v dvojroli Violy a Sebastiana a v Lištičkách jako Regina. Psát nadále o Stanislavovi bez Ivy by bylo jako psát o Romeovi bez Julie. Stejně zamilovaní a nerozluční. Italské milence ovšem stvořila Shakespearova fantazie, zatímco ty české spojila skutečná láska. Proč se vlastně nevzali? Na tuto otázku odpověděla kdysi Iva: „Bez papíru je to lepší, nemůžeme si při každé rozmíšce hned vyhrožovat rozvodem.“ A jak reagoval její druh? „Já bych si Ivu vzal za ženu hned, jenže ona nikdy nechtěla. Ale nedávno mi dala prstýnek s diamantem. Tak čekám, kdy mě požádá o ruku. Hned bych řekl ano!“
V Divadle na Vinohradech se osvědčil jako velice talentovaný režisér.
Iva Janžurová (Viola) a Jiřina Jirásková (Olivie), William Shakespeare:Večer tříkrálový aneb
Cokoli chcete, r. S. Remunda, 1973Jejich obdivuhodná pospolitost se odrážela nejen v umělecké spolupráci, ale od počátku
90. let i ve společném podnikání. Založili totiž vlastní rodinné divadlo a jezdili i s dcerami po celé republice. Iva Janžurová zákulisí rodinného divadla popsala stručně: „Slávek celý náš rodinný podnik řídil. Neměli jsme manažery, všechno zajistil sám. Ta jeho zdatnost bude naší famílii chybět.“ Většinu her si napsali sami, i když pro některé zvolili pseudonym Jaromír Saska. On prý vymýšlel děj a zápletky, ona psala dialogy. Ovšem vůbec prvním rodinným autorem byl sám Remunda, protože už v roce 1972 napsal speciálně pro Ivu, která tehdy byla na mateřské, hru Život ve škatulce.
Nejúspěšnější ovšem byla komedie Vrátíš se ke mně po kolenou, hrála se celých dvacet roků. Stanislav Remunda byl velice činorodý člověk, ale poté, co ho postihla mozková příhoda, musel své životní tempo zvolnit. V době rekonvalescence o něho paní Iva obětavě pečovala. Byl to prý velice neukázněný pacient. Zemřel v pondělí 22. května 2012, a protože měl odjakživa averzi k pohřbům, poslední rozloučení se konalo v úzkém rodinném kruhu. „Naše láska nekončí Stanislavovým odchodem, ale až tím mým,“ řekla tehdy Iva Janžurová, která o svém muži mluvila také jako o něžném a křehkém člověku, který jí byl v jakékoliv krizi pohotově blízko a pomáhal ji vyřešit. Vnímavý čtenář tohoto článku o životě a díle Stanislava Remundy jistě pochopil, proč právě ona byla (a zůstává) neoddělitelnou součástí jeho života.
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1966–1970.