Alexander Kornejčuk: Zkáza eskadry, r. B. Stejskal, 1945
uzavření a zákaz činnosti, vážné poškození budovy při náletu a smrt herečky Anny Letenské a uvaděčky Marie Spolkové, popravených za heydrichiády.
Po květnových dnech se divadlo, stejně jako většina národa, ocitlo v ovzduší radostných nadějí. Vinohradská divadelní budova byla opravena a Městská divadla pražská (tak se jmenoval svazek scén, kam Vinohradské divadlo patřilo) zahájila činnost krátce po osvobození pod vedením režiséra Bohuše Stejskala, jmenovaného do funkce uměleckého šéfa Revolučním odborovým výborem. Počátek pravidelného divadelního provozu byl naplánován na červen 1945. Jako první dvě poválečná představení nastudovali vinohradští divadelníci hru
A. Kornejčuka Zkáza eskadry (premiéra 9. 6. 1945) a měsíc nato uvedli Čapkova Loupežníka.
Situace se však začala poněkud komplikovat. Městské divadlo na Královských Vinohradech se ocitlo v nemilosti u části odborné divadelní obce, která mu vyčítala zábavní charakter repertoáru během války a hlavně účinkování hereckých hvězd, po válce obviněných z kolaborace (šlo pravděpodobně zejména o Natašu Gollovou, která byla v letech 1935–44 na Vinohradech v angažmá, a Adinu Mandlovou, působící v letech 1942–45 jako stálý host, ale i o další herce a členy divadla).
Levicově orientovaní kulturní revolucionáři, jejichž hlas byl stále výraznější, označili vinohradskou scénu za buržoazní divadlo a na soubor začali uplatňovat v pozdějších letech často užívané „třídní hledisko“. Z tohoto pohledu část souboru prostě nevyhovovala.
V pražské divadelní síti navíc došlo k některým důležitým administrativním i faktickým změnám, které se výrazně dotkly i svazku Městských divadel pražských. Městské divadlo na Královských Vinohradech přišlo o dvě důležité vedlejší scény – Městské divadlo na Poříčí bylo hned po květnové revoluci vráceno souboru E. F. Buriana a Komorní divadlo bylo předáno Divadlu 5. května. Městská divadla pražská tedy po válce zahájila činnost jen na ústřední vinohradské scéně a v karlínském divadle, nazvaném Městské lidové divadlo v Karlíně. Tím však změny nekončily – po letních prázdninách roku 1945 byla v rámci celkové reorganizace českého divadelnictví Městským divadlům pražským odňata i karlínská scéna (získal ji E. F. Burian, který zde měl provozovat operetu). Městská divadla pražská tedy měla v budoucnu hrát v jediné budově na Vinohradech. Ozývaly se sice hlasy, že i této budovy by mělo být použito jinak, ale nic takového naštěstí nenastalo.
Herci a zaměstnanci Vinohradského divadla přijímali tyto změny s nelibostí, zejména litovali ztráty Komorního divadla, které si – jak uvádějí dobové materiály – Vinohradští vybudovali hlavně svým úsilím. Odejmutí Komorního divadla bylo jakýmsi trestem za zmíněné „prohřešky“ vinohradské scény během válečného období.
Osvobozením Prahy v květnu 1945 skončilo složité válečné období, během něhož zažilo Městské divadlo na Královských Vinohradech různé otřesy – opakované Schůzi, na které se členové a zaměstnanci Vinohradského divadla o těchto změnách dozvídali, popisuje jedna z účastnic, Jarka Javůrková, takto: „Jako by to bylo dnes, vidím tu smutnou schůzi všeho členstva, na které bylo zoufale voláno po druhé scéně, velkému souboru právem náležející, pro niž se snažil obětavý ředitel divadla dr. František Götz s pomocí tehdejšího pana primátora dr. Václava Vacka, Městským divadlům přejícího, zachránit vše, co se dalo. A nikdy nezapomenu, co tehdy řekl Václav Vydra, první nadšeně zvolený předseda závodní rady Městských divadel: ,Berou-li nám dnes druhé divadlo proto, že se organizuje něco nového a krásného, co bude úplným převratem v českém divadelnictví, pak nemáme příčiny být smutní. Posloužili jsme rádi velké myšlence a budoucnost nám nemůže vyčítat, že jsme jako reakcionáři brzdili vývoj. Pracujme dále tak obětavě a nadšeně, jak bylo v dobrých dobách našeho divadla příkladným zvykem… s tím se máme a musíme osvědčiti ve zkušební lhůtě, která byla dána všem divadlům. A za rok – mnoho se ukáže…“
Autorka citované vzpomínky uvažuje také nad tím, jestli následná krize poválečného českého divadla byla nutným důsledkem doby, nebo zda byla její příčinou spíše narychlo provedená divadelní reforma. Jako vždy ve vzrušených dobách se i v tomto procesu reorganizace divadel jistě mísily obecné změny s osobními motivy. J. Javůrková také hořce konstatuje, že „... odnětím pobočné scény jsme byli pokutování za činy námi nespáchané a poctiví členové divadla, osvědčivší se v domácím odboji i v boji na barikádách, trpěli za deset lidí, kteří zostudili divadlo…“.
Na Vinohradech došlo i ke změnám v hereckém souboru (čtyřicet herců ze souboru přešlo do jiných divadel) a ke změně ekonomického systému. Několika výnosy ministerstva školství a osvěty bylo zrušeno soukromé hospodaření a vinohradská scéna přešla postupně pod správu pražského magistrátu, který je jejím zřizovatelem i v současnosti.
Poněkud problematická a narychlo provedená reorganizace českého poválečného divadla však – i podle mínění tehdejších aktivních divadelníků – přinesla jeden klad: stanovila obecné pravidlo, že v čele divadla má být zkušený divadelník a uměleckým ředitelem se má vždy stát režisér. Toto nařízení přivedlo na Vinohrady nového ředitele, režiséra Jiřího Frejku. Po počátečním vzájemném seznamování ho ovšem vinohradští herci přijali celkem srdečně a těšili se na koncepční uměleckou práci pod jeho vedením. A první Frejkovy režie na Vinohradech toto očekávání naplnily…