Úkazy naší životní zkušenosti, které se pohybují na hranici pochopitelnosti tzv. selským rozumem, označujeme my Češi jako „kafkárnu“. V Polsku by překladatel z češtiny onu „kafkárnu“ nejspíš přeložil souslovím „je to jako od Mrożka“. Polská kulturní zkušenost by nahradila českou – význam by byl stejný. Sławomir Mrożek stejně jako Franz Kafka se zabývá ve svých dílech existenciálním prožitkem absurdity, u Kafky jde však o ponorné sebezkoumání pocitů jedince, u Mrożka zpravidla o analýzu společenské situace, o jedince uprostřed dysfunkčního systému. Vynálezce pojmu „absurdní divadlo“ Martin Esslin zařadí Kafku k předchůdcům Mrożka (společně např. s V. Havlem), k zastáncům „východní“ linie absurdního dramatu. Učiní to na počátku šedesátých let, kdy se věhlas všech těchto autorů stane určujícím evropským divadelnickým fenoménem.
Nutnost nahradit v izolované společnosti neznámou kulturní zkušenost známou vedla, rovněž na počátku šedesátých let, inscenátory prvního českého uvedení dnes už věhlasné hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové k tomu, že ji uvedli pod názvem Kdopak by se Kafky bál. Dílo této skvělé autorky bylo tehdy kvůli týmž komunistickým ideologům českým čtenářům prakticky neznámé.
Je přece jen trochu smutné, že jsme se po premiéře posledního velkého Mrożkova opusu Láska na Krymu setkali, kromě vřelého přijetí, také s ohlasy, které svědčí o tom, že někteří diváci se s dílem tohoto autora setkávají vůbec poprvé. A polekají se autorova vidění světa, které je plné paradoxů, poukazujících k absurditě lidské existence v různých epochách dvacátého století. Leknou se jeho způsobu předvádění příběhu v obrazech, postupu, který je opravdu novátorský a nekonfekční. A bojí se Mrożka stejně, jako by se patrně báli Kafky, Woolfové či Havla. Proč se bát autorů, kteří poctivě prozkoumali žitou zkušenost moderního člověka a léčili bolest století totalit a světových válek skutečně účinným prostředkem – smíchem?
Mrożka není třeba se bát. Jeho smích se rodí konfrontací historické zkušenosti ruské inteligence s obrazy světa, které ona sama konstruovala ve svých dílech. Láska na Krymu je tragickou komedií vyprávějící příběh ruského intelektuála; začíná v čechovovském světě konce 19. století, zauzlí se v bulgakovovské fantaskní satiře (známé ze slavného románu Mistr a Markéta) stalinského konce třicátých let a vyvrcholí v novém Rusku známém ze znamenitých dystopií Vladimira Sorokina. Ano – když Mrożek svou hru několik let po přelomovém roce ’89 dopsal a uprostřed devadesátých let byla uvedena nejprve v Paříži, pak v Polsku a v dalších evropských zemích, zdál se mnohým těžko pochopitelný autorův historický pesimismus, se kterým v dějišti hry – na Krymu – zpochybnil vývoj tehdejšího Jelcinova Ruska. Dnes ovšem musíme přiznat, že milovník a znalec ruské kultury viděl dál, že byl, ač autor absurdního divadla, mnohem větším realistou než tehdejší politici a politologové, pro něž přání šťastného konce jednoduchého příběhu bylo otcem myšlenky „konce dějin“.
Obracím se tedy na diváky, kteří vnímají divadlo nejen jako příjemnou zábavu, ale také jako místo ve veřejném prostoru, kde se jeviště a hlediště společně snaží dobrat smyslu složité skutečnosti, oné nekonečné „kafkárny“, do níž jsme vrženi bez možnosti z ní vystoupit, vyzývám je „Nebojte se Mrożka“ a zvu je upřímně na posledních několik repríz inscenace neobvyklé, ale krásné hry Láska na Krymu.
Reprízy: 26. 5. a 9. 6. 2015
