Poprvé jsem ji viděl jako Fanny Briceovou v muzikálu Funny Girl v roli, kterou jako by napsali právě pro ni. Od té doby, kdy se v Praze začalo mluvit o velkém komediálním talentu, uteklo už hodně vody v Botiči kolem divadla v Nuslích, a Tereza Bebarová, někdejší herečka Divadla na Fidlovačce, je dnes členkou vinohradského souboru. S narozením dcery se divadlu přirozeně na chvíli vzdálila. A když se vrátila, měla ve tváři další nepopsatelné ženské tajemství. O herectví a vlastně o všem, co je najednou docela jiné než dřív, jsme spolu tentokrát víc mlčeli… Někdy totiž slova nejsou s to přesně popsat chvíle, které – řečeno s básníkem – půlí krajinu. A taky život.
Jak vzpomínáte na svůj první kontakt s Divadlem na Vinohradech, když jste před lety odcházela z Ostravy do Prahy?
Neměla jsem žádné kontakty, nikoho jsem v Praze neznala. Byla jsem neznámá herečka z Ostravy, která poctivě oslovila skoro všechna pražská divadla. Jedině paní ředitelka Jirásková mě pozvala, protože zrovna hledali mladou herečku. Předvedla jsem se ve zkušebně a dodnes si pamatuju, jak jsem byla nervózní, a nakonec z toho nic nebylo. Ale mělo to tak být. Mezitím jsem dostala nabídku od svého tehdejšího šéfa v Ostravě, Juraje Deáka, který měl pro Fidlovačku režírovat Šumaře na střeše. V Nuslích jsem zůstala čtrnáct let. S Divadlem na Vinohradech mám ovšem později spojen i jeden silný osobní zážitek z doby, kdy jsem tu ještě nehrála.
Co se vám přihodilo?
Dřív, než jsem na Vinohradech dostala svou první roli, potřebovali narychlo záskok ve Frischově Andoře. Zkoušeli jsme odpoledne, bylo pěkné počasí, šla jsem si procházkou, jen tak, člověk nikam nepospíchá. Rozhlížela jsem se kolem a bylo mi dobře. Velké náměstí, důstojný kostel, krásné divadlo a k tomu rozkvetlé stromy a lidi na lavičkách. Říkala jsem si, jak je tu krásně. Netuším, co bude dál, jak bude můj vztah s Divadlem na Vinohradech pokračovat, ale je pro mě důležité, že jsem hned na začátku cítila tuhle pozitivní energii a vnitřní klid.
Tomáš Töpfer na vaše první setkání na Fidlovačce vzpomínal, že: „… přišla tichá, zrzavá holka, v neforemné bundě, nenápadná tak, že byla doslova k přehlédnutí. Jenže sotva začala hrát, tak se tahle nenápadná myška úplně proměnila, celá se rozzářila…“
Fidlovačka vstávala z popela, nové divadlo si našlo a vychovalo své herce. S Jurajem Deákem jsme se znali už z Ostravy a Tomáš mi od začátku věřil. Vzali mě do party. Dneska, po letech společné práce, o sobě všichni už hodně víme. A co je lepší než pracovat s lidmi, které znáte a víte, co od nich očekávat? Mám dobrý pocit, že mě takoví lidé v divadle provázejí. Určitě ani tohle není náhoda, jinak bychom spolu přece nebyli tak dlouho, víc než dvacet let. A snad i proto mě oba pánové lákali na Vinohrady ještě ve chvíli, kdy jsem se k divadlu jako čerstvá maminka příliš rychle vracet nechtěla.
Říkáte, že si teď divadlo dávkujete doslova homeopaticky. Místo divadelního jeviště je v životě rozhodující mateřství?
S narozením Klaudie se mi docela přirozeně změnilo hodně věcí. Všechno jako by vedle dítěte ztratilo původní místo. Divadlo je pro mě připomenutím světa, kterým jsem intenzivně žila předtím. Dřív mi kolegové občas připomínali, že jedu jako stroj. A časem jsem i sama poznala, že do práce vlastně utíkám, což je špatně, protože každý stejně jednou zůstane sám se sebou a nemá kam utéct. Teď se to změnilo. Když člověk zvolní, neplánuje, nemyslí jen na práci a kariéru, víc se těší na to, co mu život přinese. Při poslední premiéře se můj kolega divil, jak si to na jevišti užívám. Asi by bylo normální být spíš nervózní, ale je pravda, že si ráda takové chvíle procítím se vším, co k nim patří: strach, rozechvění, premiérové publikum… Soustředím se na ten okamžik a hodně si to užívám.
Být sám sebou tady a teď v tu správnou chvíli… Kolikrát za život se to člověku podaří?
Přesně tak. Vzpomínám, jak jsem byla svého času zavřená hlavně v divadle, hrála jsem i pětadvacet představení měsíčně, k tomu ještě televize a dabing… Jednou, když bylo krásné sobotní odpoledne, jsem se během představení přistihla, jak pozoruji prach padající z reflektorů, a uvědomila jsem si, že chci být někde úplně jinde, třeba v lese. Bylo načase trochu přehodnotit priority. Skutečný život mi utíkal. Teprve když jsem se stala víc pozorovatelem vlastního života, pochopila jsem, že divadlo má pro mě kouzlo právě v tom, že je to absolutně přítomný okamžik. Všimněte si, že kdykoli jdeme po ulici, myslíme na to, co nás čeká, co musíme udělat, nebo si přehráváme nějaké vzpomínky. Normálně bych se večer zajímala o to, co doma připravit k večeři, co musím zařídit, a na jevišti jsem nucena se zastavit a soustředit se. Je to chvíle, kterou mám jen pro sebe, a chci si ji maximálně užít. Potom je šance, že to moje „teď a tady“ osloví i diváky v hledišti.
V Divadle na Vinohradech jste se uvedla v Pinerově frašce Soudce v nesnázích. Kritika se shodla na tom, že jste si tu roli oblékla jako rukavičku. Máte konverzační komedii ráda?
Na frašce nebo konverzační komedii mě odjakživa bavilo zkoušení a hledání přesné míry gest, humoru a lehké stylizace, protože na papíře a ve scénáři jsou to vždycky pouze věty, které musíme na jevišti oživit. Někdy je to opravdu práce jako na lékárnických vahách.
Škoda že vám diváci nevidí „pod ruce“ do zkušebny…
Možná by byli překvapeni, jak v průběhu zkoušení „blbneme“. Už na škole nás učili, že herec má neustále nabízet nápady. A v komedii to platí dvojnásob. A jednoho dne to do sebe všechno zapadne a začne to fungovat, nebo si to aspoň myslíme. Tím, kdo nás v tomhle přesvědčení utvrdí, nebo nás naopak rychle vyvede z omylu, je samozřejmě divák. Každopádně zkoušky jsou dny, kdy máme čas – a to je luxus, který zažije málokdo – hrát si jako malé děti.
Vnímáte to teď ještě víc a zřetelněji jako maminka malé dcery?
Klaudie, to je každodenní dětská přirozenost bez zábran. Jak zpívá Jiří Suchý: Dítě školou povinné, dovede to, co my ne. V herectví je to právě tak, neustále musíme zapomínat na to, že jsme dospělí, a hledáme v sobě dětskou hravost. Samozřejmě s každou rolí využijete leccos ze svých životních zkušeností, z charakterů lidí, které jste potkal, ale základem je umění najít svou lidskou podstatu. Před lety mě to dost vyčerpávalo, říkala jsem si: Co to vlastně dělám za práci? Vždyť ze sebe musíme neustále dělat šašky. Ale dnes vím, a v tom se mi moje mateřství asi propojilo s mou profesí, že není ostuda být mnohdy tajtrlík a šašek. A tím tahle práce pro mě dostává nový smysl a začínám cítit, že přese všechno je to krásné povolání… Navíc, kde jinde vás platí za to, že si každý den hrajete?!
V listopadovém čísle rozhovor s Jiřím Plachým
