„Zrovna tady u okna tak rád poslouchám zvony z našeho kostela Nejsvětějšího Srdce Páně,“ vítá mě v kuchyni vinohradského bytu Jaroslav Kepka. Snad jen občasné potíže s dechem upozorní na jeho osmý křížek a letošní srpnové životní jubileum. Při listování hereckou knížkou a ve vzpomínkách na neuvěřitelných sto dvanáct vinohradských rolí ovšem jako by se vrátil v čase a vyprávění doprovází mladistvý elán a veselý klukovský smích.
Celý život se hlásíte k pedagogické práci vašeho profesora na DAMU Miloše Nedbala. Čím vás tak ovlivnil?
Upřímně doznávám, že jestli něco v herectví umím, tak pokud jsem se to nenaučil během života při pozorné spolupráci s kolegy a režiséry, potom jsem si to odnesl ze školy právě od pana profesora Nedbala. Vždyť nedávno zrovna zde v rozhovoru připomněla Hanička Maciuchová větu, kterou jsem při studiu slyšel „od Nedbala“ tolikrát: „Poslouchat partnera ušima své role!“ Nebo jeho poznámka: „Nehrát text! Herecká řeč je jednání, nikoliv text.“ Kolikrát se mi to v životě hodilo. Miloš Nedbal byl střelkou našich hereckých kompasů.
Je asi těžké z vašich divadelních rolí vybrat jen několik… Které vám natrvalo zůstaly v paměti?
Kamarádi si mě v žertu dobírají: „Jardo, ty jsi tak skromnej, až jsi blbej…“ Dobře, nebudu skromný a rád připomenu, že jsem si krásné a velké postavy zahrál v několika režiích Luboše Pistoria, např. Míťu v Pavlíčkově dramatu Nanebevstoupení Sašky Krista nebo Patera Riccarda Fontanu v Hochhuthově hře Náměstek. Bylo mi tenkrát třicet a Miloš Kopecký mi stranou vší pozornosti v divadle řekl: „Pane kolego, není mým zvykem gratulovat svým kolegům k premiérám. Ale ve vašem případě skutečně je k čemu.“ A Miloš podobnými komplimenty opravdu šetřil.
Všiml jste si, že Radmila Hrdinová v recenzi na únorovou premiéru Čapkova Loupežníka mj. píše: „… je tu i duchařsky osvícený Havíř Jaroslava Kepky, který si vychutnává každé čapkovské slovo“?
Bylo to milé, jak by ne. Od Čapka je to krásně napsané a záleží na tom, co ten paňáca na jevišti – jestli to nechá pouze na povrchu, to je jedna možnost, a to by bylo špatně, nebo si to zpracuje jako poselství. Od dětství jsem ministroval, a tak Havířova věta: „Všechno jsou pokyny z onoho světa,“ nejsou pro mě jenom prázdná slova. Když opravdu věříte, že nás něco „shora“ ovlivňuje, Havířovy věty se pak snadno stanou vaším slovníkem.
V čem je to umění, vymodelovat si i malou roli tak, aby si ji divák zapamatoval?
To kdybych věděl… Asi vážně platí, že není malých rolí. Stačí jen poslouchat režiséra a najít si přesně tu polohu, která je tak „akorát“. Každá role má ve hře své místo a rozsah. Nesmíte jít „přes čáru“, žádné nadbíhání divákům, aby si mě všimli. Zrovna jako ten můj Havíř: „Protože copak o trochu světla. Radši bych vám podal světlo duchovní. Světlo lepší cesty, pane…“ Říkám to všechno pokorně sám za sebe a to je můj klíč, jak si tu roličku „postavit“. V malé roli nemáte moc času čarovat, musíte jít rovnou za postavou.
Jaroslav Kepka (Pater Riccardo Fontana),
Rolf Hochhuth: Náměstek, r. Luboš Pistorius, 1966S pohledem zpátky na vaše vinohradské angažmá jistě nemůžeme vynechat ani Toniho v inscenaci Čapkovy Matky, kterou tehdy režíroval právě „váš“ Luboš Pistorius.
Člověk ryzího charakteru a mimořádných režijních schopností. Pro něho byla režie, jak sám opakoval: „… odhalováním skryté krásy a nečekaných svědectví, které je možno objevit za některým jednáním a drobnými projevy lidí.“ Dovedl nás herce vést a inspirovat jako málokdo. Rád na něj vzpomínám. Z DAMU si mě vybral do plzeňského Divadla J. K. Tyla a hned potom na Vinohrady. Učil mě, jak „vnímnout“ celý prostor divadla, ještě dřív, než vůbec poprvé vstoupím na jeviště. Když jsem po prvním infarktu skončil na nitroglycerinu, viděl jsem před sebou právě Olinku Scheinpflugovou, mívala v cípku bílého kapesníku stejnou tabletku. Její Matka u nás na Vinohradech na konci šedesátých let, to byl zároveň velmi zvláštní jevištní rozhovor paní Olgy s Karlem Čapkem.
Mám se zrovna vás ptát na to, čím pro vás bylo a zůstává Divadlo na Vinohradech, po tolika letech v jediném angažmá?
Odpovím vám věnováním, které mi do své knihy Konec patriarchátu vepsal František Pavlíček, dramatik a ředitel Vinohradského divadla: „Jaroslavu Kepkovi, mně nejmilejšímu členu ,pánské gardy‘ Divadla na Vinohradech.“ V tom je všechno. Naše zlatá pánská šatna F, celoživotní herecká přátelství z Vinohrad a taky moje nadějné vinohradské začátky. Čím jsem starší, tím častěji myslím na Františka Pavlíčka i s jeho povzdechem: „Jako kruhy na vodě ubíhá od nás mládí…“ To je tak pravdivý. Kruhy se ztratí a co zůstane? Ale to mi znovu ještě jednou připomíná i moji milovanou Olgu Scheinpflugovou, která zase říkávala: „Stárneme jenom my, herci, ale ne postavy, které jsme přivedli na svět.“
P. S. místo tří teček
Jak si při podání ruky na rozloučenou a při vzpomínkách na vinohradské role Jaroslava Kepky nevzpomenout na hodnocení ve sborníku vydaném k šedesátinám Divadla na Vinohradech v roce 1967:
„S Jaroslavem Kepkou vstupuje téměř vždycky do hry zvláštní, skoro dětská bezbrannost. Jenže tenhle trochu rozpačitý, nenápadný a tichý mladík má bystrý, zvídavý intelekt, jenž je schopen úporného soustředění a jenž je zacílen k poznání, k činu. (…) Toto nadání spolu s bohatou škálou mimicko-gestických prostředků a tvárným hlasem tvoří základní předpoklady k obměnám hercem vytvořeného typu.“
Další skoro půlstoletí na vinohradském jevišti jen potvrdilo, že to byla prorocká slova a že se autor kritického postřehu nemýlil. Nakonec i role Havíře v nedávné premiéře Loupežníka opět dokázala, že Kepkovo herectví právem oceňují diváci i kritika mj. proto, že charakter své postavy si vinohradský „Jaroušek“ Kepka dokáže neomylně najít i v drobném detailu, třeba jen během jediného výstupu na jevišti.
V dubnovém čísle rozhovor s Evou Režnarovou
