Zleva nahoře: Jiří Pleskot, Vlastimil Brodský,
inspicient Rudolf Kalina, Jaroslav Satoranský,
pod ním inspicient Ant. Samler,zleva dole: Karel Hovorka st., Karel Hovorka ml., Jaromír Hanzlík
Herci a bývalí i současní zaměstnanci Divadla na Vinohradech ve vzpomínkách nezřídka oceňují „domácí“ a příjemnou atmosféru, která v divadle vládla v 60.–80. letech minulého století často navzdory tehdejší politické situaci. Vinohradské divadlo bylo v té době místem relativního klidu a vzájemné pospolitosti.
Kdo v divadle vytváří pro herce tak důležité zázemí a pohodu a co to vlastně znamená?“ ptám se Karla Hovorky mladšího, který jako dlouholetý vinohradský inspicient ví o křehké herecké duši své. „Pohoda na jevišti, to je především jistota, že herci mají všechno tak, jak jsou zvyklí a jak si to nazkoušeli. A úkolem inspicientů je právě tohle zajistit. Inspicient musí mj. každý večer zkontrolovat, jak technika postaví scénu. Zvuk a světla – to je věc jednotlivých profesí, nábytek, rekvizity, za všechno někdo ručí, ale inspicient má svůj ,šestý smysl‘ a raději si jeviště večer na začátku ještě jednou přehlédne.“ Navždy si Karel Hovorka zapamatoval, co mu kladl na srdce jeho otec, zkušený vinohradský inspicient, když se s divadlem loučil: „Tvůj jediný úkol je, aby byli všichni šťastní, aby věděli, že to, co řekne režisér při generálce, bude platit až do derniéry, že nikdo nebude mít nervy z toho, že něco prošvihne, někam nepřijde, prostě aby se na tebe celé divadlo mohlo spolehnout. Inspicient je v divadle od toho, aby byl v divadle klid a pohoda a všichni se mohli soustředit na svou práci.“ I proto je ve vzpomínkách respektovaného vinohradského inspicienta tolik úcty ke kolegům a spolupracovníkům z mnoha divadelních „neviditelných“ profesí. Na jevišti stejně jako v zákulisí je totiž důležité, aby všichni táhli za jeden provaz, potvrzuje Karel Hovorka a přidává jeden z mnoha osobních zážitků. „Nábytkář Pavel Nový čekal při představení v portále a všiml si, že Jana Štěpánková, která právě nastupovala na jeviště, nemá v ruce důležitou rekvizitu. Šeptem na ni zakřičel: ,Paní Jano, nemáte dopis!‘ – a podal jí ho. Měl v tu chvíli na starosti sice přestavbu nábytku na scéně, ale jako správnému divadelníkovi mu záleželo na tom, aby při představení všechno dobře běželo.“
Josef Bláha a Vlastimil Brodský spolu sice nesdíleli šatnu, ale často se potkávali na jevišti v úspěšných inscenacích. Snímek je ze zkoušky inscenace Já nejsem Rappaport, 1988Při nástupu do funkce inspicienta dostal Karel Hovorka své místo v originální pánské šatně, kterou z nepoužívané místnosti pod jevištěm nechal už v roce 1963 Hovorka starší přebudovat na herecko-inspicientskou šatnu. Do původní sestavy prvních uživatelů patřili z herců Hynek Němec, Vlastimil Brodský, Jiří Pleskot, Josef Abrhám a Jiří Zahajský a inspicienti Hovorka st., Samler a Kalina. Později pan Němec odešel do důchodu a pány Abrháma a Zahajského nahradili Jaroslav Satoranský a Jaromír Hanzlík. Jako elév byl do této slavné šatny přijat i Karel Hovorka ml. a začalo mu tak nádherné čtvrtstoletí, báječný čas strávený s velkými hereckými osobnostmi.
„Celé divadlo nám naši šatnu závidělo. Pepíček Bláha u Bródi dlouho žadonil, že by chtěl sedět u nás, ale sestava se už nikdy nezměnila. V šatně se žilo divadelními i osobními životy, debatovalo se, hádalo, smálo… Hodně času jsme věnovali fotbalovým utkáním Sparty a Slavie. Táta, který byl dobrou duší a ,otcem zakladatelem‘, měl v šatně i vařič a na něm si připravoval různé dobroty. Jaroslav Satoranský rád vzpomíná na tátovy divadelní polívky. Za korunu talíř! Ale pánové Pleskot a Brodský často nelenili a přemýšleli, jak by mohli víc než ochutnat. Nechali tátu vyvolat do vrátnice pod záminkou, že mu přišla návštěva. A než se vrátil, voňavý ovar byl už samozřejmě pryč.“
Atmosféra v ostatních šatnách, kde seděli jiní vzácní herečtí bardi, byla víc akademická, ale dole „v inspicientské“ jiskřil skvělý pánský humor. Hovorka starší zavedl třeba každoroční společné focení, ve smokingu, v buřinkách… ale taky ve spodním prádle… Ve vzpomínkách Karla Hovorky jsou to dodnes krásné časy. Bohužel pamětníků ubývá. Jaromír Hanzlík začátkem 90. let z divadla odešel, zemřel Vlastimil Brodský i Jiří Pleskot a všichni inspicienti se přestěhovali do malé místnosti proti původní šatně. A báječná pánská šatna, která se časem změnila v ladírnu orchestru, se stala vinohradskou legendou.
